Áčka na vodě

Ke koloritu léta nás Čechů zajisté patří „voda“. Půjčit lodě, pádla, do „koly“ nalít rum a jede se. Ačkoliv Fidorka již jednu Sázavu absolvovala, do lodi nesedla. Ona v tu dobu snad ještě totiž ani neseděla 😉 Takže letošní rok byl pro obě premiérou. Plán byl vyrazit v pátek, a neztrácet čas přesuny, a proto náš organizátor kapitán Jára, vybral řeku Sázavu. V pátek ráno ukazoval teploměr 15°C a za okny to vypadalo na potopu světa. No nic, budu za rozmazlenou dámičku, ale v tomhle poprvé s dětmi na vodu nechci. Má to být zážitek, který si budou chtít zopakovat, a ne celý den na lodi drkotat zuby. Zkrátím to, moji iniciativu všichni přivítali a start byl přesunut na sobotu. V sobotu ráno nás přivítalo slunce a jelo se. Jen pro dokreslení, přesně v tuto dobu, jsme byli bez auta. Kamarádka nám naštěstí půjčila náhradní, nicméně rozmáchlí Pražáci se najednou měli vejít do krátké Fabie. A to byla výzva. Něco jako skládání 3D puzzle. Ačkoliv jsem balila velmi minimalisticky, celou cestu jsem jela na klíně s taškou jídla a děti měly kolena až pod bradou, ale vešli jsme se díky zručnému umu našeho tatínka. Další výzva na sebe nenechala dlouho čekat – půjčené auto nemá dálniční známku… no nic … bylo to sice dál, ale o to horší cesta 😁

Kemp v Pitkovicích byl pro veřejnost zavřený, takže ten v Týnci procházel zatěžkávací zkouškou, aneb kolik Čechů, dychtících po zážitku na vodě, se do kempu vejde … nějaká omezení, která kvůli té malé potvoře z Číny, která platila ještě před pár týdny, tady jako by nikdy nebyla … Naštěstí jsme našli pěkný plácek, kam se vešly stany celé naší výpravy. No trochu jsme pár stanů museli posunout …. Ehm … rozvádět to nebudu 😋 Představovat vám jednotlivé členy naší výpravy nebudu, to by bylo na samotný článek. Jen dodám, že některé ze zúčastněných znáte z příběhu Vzpomínky Italské . Jako zkušený vodák, jsem nezapomněla v našem super marketu pořídit coca-colu a Tuzemák (že jsem si měla víc všímat znamení, když se mi ve frontě na pokladnu vykutálel z košíku, to jsem v tu chvíli ještě netušila). Nicméně mix proběhl téměř jak od profibarmana 😂 a celý Tuzemák zmizel v originál Coca-Cole. Pod náporem sluníčka a trochu nervů, jak to poprvé Áčka zvládnou, jsem pak všem s úsměvem nabízela „welcomedrink“, ale hlavně sama upíjela. Zároveň udělala ekologickou výjimku a PET!!! lahvinku nedala z ruky 🙈Stejně jako mobil, na který jsem pořídila zhruba 500 fotek vykřikujíc, že pak budou všichni vděčni, že fotím. Dodnes nechápu, že jsem ho neutopila. O tom, co jsem ale utopila, se dočtete dál.

Rozdělení do lodí proběhlo poměrně hladce a já již lehce pod vlivem (což jsem si samozřejmě nepřipouštěla), jsem vzala v potaz, že Fidorka, nováček, pojede na lodi s dalšíma dvěma nováčky a bude navíc kormidlovat. V tu chvíli jsem byla pyšná matka a na všechny strany házela insta úsměvy. A pak jsme všichni vypluli. Já tedy ještě chvíli běhala po břehu a fotila jak zběsilá, ale nakonec jsem usedla k pádlu i já. „máme nové heslo, pádlo není veslo …“. Fidorku a její spolunámořnice jsem hlasitě povzbuzovala, protože přece matka motivuje svoje děti. Čím víc se blížil jez, tím hlasitěji jsem zvolávala motivační hesla ….. Když jsem zpětně viděla fotky ze sjíždění jejich prvního jezu, byla jsem ráda, že v ten den už jsem měla krev dosti naředěnou Tuzemákem … holky to zvládly parádně … cvakli se paradoxně jiní … rodiče.  Ne my ne, u nás stabilitu lodi vyvažoval naštěstí Lavris, který mě zároveň krotil v mém zběsilém pádlování. Neptejte se proč, asi jsem podvědomě cítila, že je letos letní olympiáda a chtěla jsem si vyzkoušet disciplínu našeho tehdejšího medailisty Doktora …. 😊

Snad nejvtipnější okamžik nastal, když jsme stavěli na jídlo. Přirazili jsme ke břehu a já jsem se naprosto nečekaně, nicméně velmi plynule odporoučela pod hladinu. Loď jsem opustila po zádech, jako když jdou potápěči na svůj ponor. Ostatní si mysleli, že to byl záměr. No nebyl …. Navíc se do vody odporoučely i moje milované sluneční brýle a klobouk. Ten klesal pomaleji, takže ho moje Tuzemákem zpomalené reflexy, zachytily, ne však brýle. Navíc jsem stáhla do vody nepřipravenou Miňonku, jakože spartanská výchova?! Tvl ano. Ta naštěstí měla vestu, takže nešla za mými brýlemi a jediné negativum bylo, že se mnou oprávněně půl den nemluvila … prostě mami „neka“ 👎👎👎 … Tuto historku mi ještě po několik týdnech připomíná jizva na holeni pravé nohy, ze které cestou na oběd crčela krev …. Ach jo. Au. Oběd proběhl v jakési mlze … Měla jsem vodu mezi okem a kontaktní čočkou 😉neasi?! A pak už nějak bylo líp … fotky přibývaly, voda plynula, a najednou tu byly Pitkovice. Lavrisovi i mě se rozpadaly boty na noze, nicméně jsme zdárně dopluli. Odevzdat lodě a hurá na vlak. Musím říct, že v tu chvíli jsme cítila značnou únavu, ale měla jsem smůlu. Odpočinek proběhl ve vlaku a po převlečení do suchého a trochu zkulturnění jsme vyrazili „za potravou“.

Načasování nebylo zrovna trefné … restaurace zavíraly (no přece je víkend, kemp plný, tak není třeba mít otevřeno dlouho, neasi?! A jediné místo, kde nám ještě prodali kus žvance, bylo bistro u silnice u vlakového přejezdu. Pravda, to že jíme doslova na chodníku mi vadilo mnohem méně, dokonce ani to, že to byly hranolky a smažák, ale že to bylo plastovým příborem, v jednorázové plastové nádobě …. 🙈🙈🙈 Ach jo. Trochu jsem záviděla Lavrisovi, že našel někde stánek s klobásou a pro velký úspěch si dal pro jistotu dvě. O to méně jsem mu záviděla ráno, kdy celý zelený vylezl ze stanu se slovy, že je asi otrávený a celou noc pravidelně odbíhal do rákosí „krmit kačenky“ …

Ke kempování samozřejmě patří i zpívání s kytarou. Hlavní náčelník celé akce hrábl do strun a už jsme „békali“ (brrrr tohle slovní spojení fakt nesnáším 🤣) s přibývající hodinou nám byla zima, a tak jsme se přesunuli k vedlejší partičce u ohně. Byli milí, dokonce nám nabídli plechovky piva, nicméně ve chvíli, kdy plastový obal od plechovek skončil v ohni už mi moc milí nepřišli …. Úplně jsem cítila fyzický odpor k někomu, kdo zcela automaticky hodí plast do ohně ….uááááá, samozřejmě já třídila odpad i v lodi (no dobře, ten utopený plast v podobě mých brýlí se nepočítá ….) . Korunu všemu nasadila manželka jednoho z nich, která se vždy přiřítila jak tornádo na jižní Moravě a zahalekala: “Tady se nedá spát! Hrát budete jen do půlnoci!“ … před půlnocí se opět přihnala se slovy, že jejich dítě nemůže spát … a pak to dítě (ne nebylo to mateřinkou povinné dítko, ale asi 14 letá slečna …) přitáhla k ohni, aby ji demonstrativně před zraky všech rozplakala… dokonce ani nezabralo, když jsme jí chtěli zahrát ukolébavku … a to jsme se s kapitánem Járou za ten večer pěkně hlasově sladili … rozzuřená saň neměla pro naše umění pochopení a ječela tak, že musela vzbudit spáče z okolních stanů …. když konečně zapadla do spacáku, povídá jeden z přísedících již ne zcela střízlivým hlasem: “Já ho mám kluka rád, ale patří mu to. Vezme si takovou krávu, pořídí jí barák, mercedesa, ale pořád je to p**a!!!“

Noc byla nad očekávání klidná, jen k ránu mi rozespalá Miňonka položila otázku: “Mami a proč mám ve spacáku botičky?!“ … Odpověď: “Protože Tě ukládal tatínek Dášenko!“, jsem raději polkla …. A botičky sundala.

Druhý den se nesl v přesouvání o „pár“ km proti proudu. Nejdřív vozidly, což v našem případě, stále bez dálniční známky, byla opět výzva a výlet po okrskách, ze kterých mi trochu tančil žaludek. Obdivovala jsem Lavrise, že to po té jedovaté klobáse dává …. Posádky na lodích se trochu proházely. Nejen na začátku, ale i během jízdy, kdy se na peřejích projevily skutečné vodácké dovednosti. Každopádně jsme v pořádku a v plném počtu, tentokrát bez ztrát věcí, dopluli až do Ledče. Tam si ještě v místní hotelové restauraci ověřili v praxi „pořídil si hospodu a oni mu tam chodili lidi!“ ….

A pak už jenom 2 hodinová cesta zpět do Prahy … po okreskách … jak říká moje kamarádka #zaziteknebonic. Tenhle byl parádní, děti nadšené a my se těšíme na další, takže AHOOOOOJ!