Tak mi zase jednou něco došlo …

Po dlouhé době sedím na dětském hřišti a pozoruji, jak si Miňonka hraje s se sestřenkou Kokoskou. Vůbec mě k tomu nepotřebují, a tak jen nastavuji tvář podzimnímu sluníčku jako kočka, co chce pohladit.

Přivírám oči a v hlavě se mi promítá film … skoro pro pamětníky … Byly doby, kdy jsem ty každodenní cesty na dětské hřiště doslova nenáviděla. Golfáče s Miňonkou ověšené plastovou motorkou, síťovkou s bábovičkami, na zádech batoh se svačinkami, pitíčky, dekou, kapesníky, náhradním oděvy a za ruku vláčela Fidorku. Vše jsem to v potu tváře dovalila na hřiště a byla zralá na láhev prosecca. Nekonečné posedávání na pískovišti a vyrábění báboviček a nebo tupím zíráním na děti, které mě ale vůbec nepotřebovaly. Nicméně to taky byla doba, kdy jsem nestrávila dopoledne v kanceláři, kde jsem úderem třetí odhodila tužku, zaklapla notebook a úprkem vyrazila na druhou směnu. A najednou mi to přišlo líto … jak rychle tyhle “obyčejné” okamžiky vyprchaly a nahradily je jiné “obyčejné”, ale nějak o dost zrychlenější okamžiky … 🌪️🌪️🌪️

Najednou mi došlo, jako už po několikáté, a může to znít jako největší klišé pod sluncem, ale že bych vážně měla být vděčná za každý jeden “obyčejný” den. Užívat si pískoviště už sice asi nedoženu ( možná s vnoučaty, ale to už si tyhle uvědomělé myšlenky nebudu pamatovat 😁). Ale užívat si přítomnost těch mých malých bytostí, které už za chvíli rozhodně nebudou malé a rozhodně nebudou toužit jít s mámou na hřiště … že každý jeden den je dar a zázrak v jednom a v kontextu světového dění o to víc.

A že to vyčerpávající převážení holčiček mezi kroužky znamená, že máme čas a peníze právě na ty kroužky, že máme auto, kterým je mohu vozit a hlavně, že mám to obrovský štěstí, že jsem máma a hned dvou luxusních kousků ☺️ 👩‍👧‍👧

A jak tak sedím na lavičce, do tváří mě jemně štípe první mrazík a zároveň mě hladí podzimní sluneční paprsky, uvnitř se mi rozlévá (ne svařák to není 😜), ale pocit klidu a pohody. 🥰

Takže naprosto uvědoměle děkuju. 🙏

☝️☝️☝️ A prosím, až vám budu někomu na rameni zase fňukat (vy víte, koho tím myslím 😉), že je všechno naprd, že nic nestíhám, a že mě to neba, tak tohle moje vyznání na mě vytáhněte jo? 😉

Díky!
A běžte si užívat svých malých obyčejných okamžiků 😘