Příběh jednoho z Wintonových dětí

Jsou setkání, která Vás ovlivní na celý život. Jedním z takových bylo setkání s paní Zuzanou Marešovou. Dostalo se mi té cti, uspořádat s touto výjimečnou ženou besedu pro naše kolegy. Je to příběh o životě ženy, která jako 7leté děvčátko společně se sestrami nastoupila v roce 1939 na hlavním nádraží v Praze do vlaku směr Anglie. Do vlaku, jehož odjezd organizoval sir Nicholas Winton. Že je to poslední vlak, který se podařilo vypravit, nikdo v tu chvíli nevěděl. I tak, se díky obrovskému úsilí sira Wintona, podařilo z tehdejšího Československa zachránit 669 dětí.

Paní Marešová s námi sdílela svoji cestu během druhé světové války. Nejprve se dostala do aristokratické rodiny v Cornwallu. Jak sama podotkla, rodina ji skvěle materiálně zabezpečila, měla dokonce svého koně, ale chyběla jí něha a pohlazení, které malé děti tolik potřebují. Jako jedna z mála však měla štěstí, že se díky otcově práci podařilo dostat do Anglie oba rodiče. Společně se setkali v roce 1941 a do konce války žili nejprve v Londýně a poté Walesu. Přestože měla rodina možnost v Británii zůstat, tatínek trval na návratu do Československa. Očekávaný klid však po válce bohužel nenastal. Tatínek byl zavřen za velezradu a nelidských výslechů StB nebyla ušetřena ani sama paní Marešová.

To, že je Wintonovým dítětem, se dověděla až po listopadové revoluci. Na Dánském velvyslanectví ji představili Sir Nicholase Wintona slovy: “Toto je Nicholas Winton, ten člověk, který tě zachránil.“ Od té doby se aktivně angažuje v pořádání besed a vzdělávacích setkání na školách a různých organizacích. Nikdy nezapomenu, když mi řekla: “To je moje povinnost, předávat svůj příběh dál. I když se stále vracím do doby, která byla těžká, dostala jsem šanci na druhý život, a proto to nesmí být nikdy zapomenuto!“ Kromě sdílení svého příběhu, byla i iniciátorkou památníku rozloučení na hlavním nádraží v Praze. Ruce, které jsou symbolem tohoto památníku, znázorňují ruce dětí, které mávaly svým rodičům, když odjížděly. Nevěděly kam, nevěděly, jestli ještě někdy své rodiče uvidí.

Památník rozloučení je symbolem odvahy a lásky všech rodičů, kteří v letech 1938 a 1939, bez ohledu na vlastní osud, posadili své děti do vlaků, se slzami v očích i v srdcích jim zamávali a poslali je do bezpečí, aby jim zachránili život. Většina rodičů zahynula během Holocaustu. Wintonovy děti

O siru Wintonovi mluvila paní Marešová zásadně jako o Nickym. O skromném, neúnavně pracovitém člověku, který celý život zasvětil pomoci druhým. Jeho životní motto bylo: „Všechno se dá uskutečnit, když to není vysloveně nemožné, když na to člověk zaměří svou mysl a když je rozhodnutý, že to udělá.“ Sám se dožil úctyhodných 106 let.

O svém životě nejen během války, ale i po něm, vyprávěla paní Marešová s nadhledem, pokorou k životu i humorem. Sdílení jejího nelehkého osudu bylo silným zážitkem pro všechny přítomné. Je až neuvěřitelné, že i přes svůj pohnutý životní příběh neztrácí optimismus a ve svých 91 letech má co říct i k aktuálním problémům dnešní společnosti.

S vděčností děkuji za toto jedinečné setkání 💜