Korálky všedních dní

Jsou prázdniny, čas příměštáků. Z jednoho volejbalového teď vyzvedávám každý den svoje starší dítě. Řítím se houstnoucí dopravou přes půl Prahy, abych to stihla včas a najednou bych zpomalila čas. Je až neuvěřitelné, že touhle dobou před 8 lety jsem si užívala poslední 2 měsíce stavu 2v1 a absolutně netušila co mě čeká. A najednou je tu moje téměř  osmiletá půvabná kráska, která si za chvíli bude půjčovat moje boty, a když třídím prádlo občas fakt nevím, jestli ty ponožky jsou moje nebo její. U spodního prádla je to zatím jednodušší, ani ne tak velikostí, ale s motivem Disneyho postaviček fakt nenosím.
Na malou chvíli jsem zatoužila, aby se mi zase vešla do břicha a já si mohla vychutnat ty něžné, dobrá, občas méně něžné, kopance. Ty nenapodobitelné, ty zevnitř. A naprosto oněměle si zase uvědomím, jak je ta příroda dokonalá. Jak z jedné resp. dvou buněk stvoří něco tak dokonalého a ještě přesně ví, jak dlouho to nechat a udržovat v tom přirozeném “inkubátoru” zvaném máma . Ano, regulérně jsem dojatá a vůbec mi to nevadí. A tak, když vidím svoji holčičku, kterou už mám po prsa a není to tím, že bych je po porodu měla „ vytahaná až ke gumě od tepláků“, obejmu ji tak pevně, že nechápavě zvedne obočí s výrazem: “Co je matko”?
Než si zabalí věci, skrze sluneční brýle pokukávám po kadetech, kteří trénují pod vysokou sítí. Je mi jasné, že oni po mně ne, proč taky čučet na ženskou ve věku jejich matky, ale aspoň se kochám a jen tajně doufám, že si Fidorka jednou přivede domů nějakého sympatického volejbalistu.
Cestou domů si vychutnávám jen její přítomnost a snažím se být hrozně empatická matka a nepokládat debilní otázky typu: “Tak jak bylo?” Ale stejně to ze mě vypadne a pak se divím, že z ní nezúčastněně vyleze ono nic neříkající: “Jo dobrý…” A tak si ji cestou prohlížím ve zpětném zrcátku a kochám se. A než ji vypustím za kamarády na zahradu, užívám si ty momenty i takového vůbec ne trapného ticha, jen s ní v tu danou chvíli. Protože život se skládá z těchto miniaturních chvil, plných něhy a lásky a povídání nebo mlčení, takových těch vlastně úplně “obyčejných” okamžiků, které jako korálky navlíkáme na stužku jménem život.
Děkuji za ně a jsem vděčná za každou takovou chvíli. Přeji všem, ať je ta vaše stužka co nejpestřejší a vůbec nevadí, když nebude plná oslňujících velkých korálků, protože i z těch drobných se dá poskládat  krásný šperk ….