Maďarské putování – Střípky od Balatonu

Jsou dny, kdy se vám sociální „jistoty“ zbortí jako domeček z karet. Všechno je špatně, a i když vám rozum říká, zaber, makej, celé tělo a hlavně tam uvnitř víte, že potřebujete prostě vypnout a vypadnout. Dusno doma gradovalo. Jako papiňáci jsme dorazili ke kamarádům na grilovačku. Lákají nás pozítří s sebou k Balatonu. Po dvou sklenkách prosecca bylo rozhodnuto, že jedeme s nimi. Akční Deni mě naučila používat Booking.com (já vím, že se teď někteří smějete, ale tak někdo se naučí na mateřské podnikat se vším všudy a někdo využít všechny dostupné aplikace no…tak já objevuji kouzlo bookingu až skoro ve 40 letech no….) Rezervace byla po zaplacení nevratná, takže moje lehké stáhnutí žaludku uvolnila až další sklenka prosecca. Už za 2 dny jsme odjížděli s naloženým autem a koly na střeše směr Balaton. Ubytování v městečku Balatonfüred bylo oproti fotkám na bookingu nad očekávání super. Ten apartmán se totiž jmenoval Love Therapy, a stěžejní fotky na webu byly jen fotky vířivé, barevně svítící vany. Trochu jsme trnuli, abychom nedojeli do hodinového hotelu. Nic takového se však nekonalo, jen vana byla rozbitá a nevířila. Pan majitel byl z toho velmi skleslý a pořád se nám omlouval. No nic, přinejhorším si nepřivezeme domů suvenýr trvalé hodnoty, rozumějte, třetí Áčko …
Přístavní městečko Balatonfüred je moc pěkné, upravené a hlavně oblíbené u samotných Maďarů. Čechů jsme opravdu moc nepotkali. Jsou dny, kdy prostě nepotřebujete potkat žádného Čecha. Balatonfüred bylo v našem termínu díky „winefest“ plné výborného vína i jídla. Každý večer jsme tak měli možnost ochutnat spousty dobrého vína, zatímco junioři ochutnávali neuvěřitelné množství výborné zmrzliny. Mé srdce ekologa navíc zaplesalo, když víno bylo naléváno do zálohovaných vinných skleniček s emblémem města a jídlo u stánků ve většině případů servírované na papírové tácky, leckdy připomínající víko od krabice na pizzu. Jinak tu třídění komunálního odpadu bohužel moc neprožívají.
Přístavní městečko Balatonfüred je moc pěkné, upravené a hlavně oblíbené u samotných Maďarů. Čechů jsme opravdu moc nepotkali. Jsou dny, kdy prostě nepotřebujete potkat žádného Čecha. Balatonfüred bylo v našem termínu díky „winefest“ plné výborného vína i jídla. Každý večer jsme tak měli možnost ochutnat spousty dobrého vína, zatímco junioři ochutnávali neuvěřitelné množství výborné zmrzliny. Mé srdce ekologa navíc zaplesalo, když víno bylo naléváno do zálohovaných vinných skleniček s emblémem města a jídlo u stánků ve většině případů servírované na papírové tácky, leckdy připomínající víko od krabice na pizzu. Jinak tu třídění komunálního odpadu bohužel moc neprožívají.
Zatímco vína jsme si užívali přehršle, horší to bylo s kávou. Nevím, jestli smůla na podniky, ale na dobrou kávu jsme prostě nenarazili. A to nejsem žádný  extra fajnšmekr. O to větší radost jsem měla, že s sebou nezapomněla přibalit naši moka konvičku a natěšeně jsme na kávu pozvali i naše parťáky, znalce dobré kávy. Vše bylo nachystáno, aby káva byla čerstvě namletá, jen co návštěva dorazí. Najednou se celým apartmánem rozlinul místo líbezné vůně kávy naprostý smrad. V tu chvíli mi to došlo. Já jsem v té své věčné zbrklosti nedala do konvice vodu. Takže jsem úspěšně přepálila těsnící gumu konvičky a očmoudila celou konev. Ten smrad je poměrně nepopsatelný a hlavně několik hodin nevyvětratelný. No nic, barista ze mě asi nebude.
Severní část Balatonu, kterou jsme měli možnost procestovat, je super v tom, že podél hlavní silnice, která téměř kopíruje reliéf pobřeží jezera, navíc kopíruje cyklostezka. Parametry bezpečné šířky by v ČR asi nesplnila, ale byla tam. V nekonečné délce a vedoucí krásnými místy, takže jako dělaná pro milovníky cyklistiky, a naprosto skvělá pro rodiny s malými cyklisty. Místy narazíte na odpočívadla s prolézačkami, stánky s občerstvením, někde se hodně špatně vyhýbáte a zákruty jsou hodně ostré, ale je to paráda. Hodíte plavky a ručník z Decathlonu (= skladný a savý) do batohu, a jedete. O tom Decathlonu bude ještě řeč. No a to bych nebyla já, abych neměla nějakou tu příhodu i na kole. Sraz u kamarádů byl v 10:00. Dávali jsme si záležet, abychom se nachystali včas a Vavříci na nás opět nemuseli čekat. Jenže přijel opravář WIFI. OK. Tak část rodiny pojede napřed a já zůstanu jako dozor. Neptejte se proč, ale zkoušela jsem Kuby kolo a ačkoliv mám nášlapy 10 let, prostě jiný zámek, jiné vycvakávání (možná mi bude někdo oponovat…) no a to vám pak nastane ten okamžik, kdy 100% víte, že už nevycvaknete a hodíte tlamu. Jen netušíte, jak bude velká. Tady s ohledem na betonový dvorek, pokrytý jemným štěrkem to fakt bolelo. O zápěstí se neopřu ještě teď, loket i koleno jsou stále zelené a jen bok se naštěstí schoval v kalhotách. Být v ČR, asi pojedu na RTG. Ten Maďarský jsem fakt zkoušet nechtěla. Každopádně ideální start před celodenním výletem. No zatnula jsem zuby a jela. Jak jinak, hrdinka, že? Kostivalový krém od Justu mi hodně pomohl.
Kromě kol, je Balaton ideální místo pro koloběžky. Na inline brusle tam terén moc není, nicméně vaši potomci si tohle koloběžkové místo zamilují. A vy také, protože když je pak máte v noci odtáhnout do postele, nastoupíte na koloběžku s nimi a jedete rychleji a odpadne vám nošení spících juniorů přes rameno.
Díky naší akční „delegátce“ Deni, jsme měli o program perfektně postaráno. Kromě cyklo výletů, jsme vyrazili i objevovat historické městečko Tihani. Stylové městečko, čnící na jediném kopci široko daleko nad Balatonem, vás přivítá levandulovou vůní. Levandule je tu symbolem skoro jako v Provence, takže za zkoušku stojí i levandulová zmrzlina v jedné z místních příjemných kaváren/cukráren.  Prochajda mezi domečky, stánečky s levandulovými produkty, kořením, klobouky a prostě suvenýry, vám zabere maximálně jedno dopoledne. Doporučuji vybrat si den, kdy je fakt hezky a lidé se válí na pláži. Odměnou vám totiž bude nejen volné parkoviště, ale hlavně žádné davy v ulicích.
Co k vodě samozřejmě patří, jsou lodě. Takže jako další atrakci nám naše průvodkyně Deni nachystala výlet lodí. Je skvělé mít akční kamarády, jako jsou Vavříci. Zase byli první ve frontě a já jen za pochodu dostávala informace, kde mám za kolik koupit jaký palubní lístek a pak naprosto suverénně předběhla naštvanou mega skupinu všude přítomných německy mluvících důchodců, protože nám Deni držela místo. A jelo se do města Siófok. „Siófok je nejrušnější lázeňská oblast na jižních březích Balatonu. Přitažlivost jižního břehu je zvýšena mělkou vodou a písečným dnem, čímž se stává oblíbenou destinací pro rodiny s dětmi.“ Uvádí průvodce. Oproti severní části je rozhodně rušnější a dražší. Naše skupina se chvíli motala v parku přímo u přístavu. Junioři si okamžitě našli dětské hřiště (všimli jste si, jak děti mají neuvěřitelný 6. smysl najít hřiště kdekoliv?) no a my dospěláci si sedli na lavičku k hřišti. A v tu chvíli ho uviděli. Sympatický venkovní bar Mustafa! Mával zdálky a my se jednohlasně shodli, že na děti musíme čekat u drinku. Našli jsme stůl s výhledem na dětské hřiště, priority rodičů jsou jasné, a naše nadšení nezkazila ani nezakrytě otrávená obsluha. Personálu bylo v baru víc než hostů a totálně nás pobavila nejnasranější (jako pardon, ale museli byste ji vidět), servírka v baru, když svůj výraz umocnila dotazem: “Budete chtít ty koktejly i s alkoholem?!“ Já vím, že nebylo ještě ani 11 dopoledne, ale to jsme fakt vypadali, že jsme přišli na limču?! 😀 Celá návštěva Siófoku pak probíhala vesele. Šlapadlo se skluzavkou, ze kterého i kilometr od břehu sjedete do vody sotva po prsa, uvítaly všechny děti. A když jsme u těch pláží…. Všechny jsou více méně se vstupným – pohybuje se od 1000 – 3000 huf (cca 80Kč – 240Kč) za celou rodinu za den. Jedno mají společné, zázemí stánků se zmrzlinou, pivem, občerstvením, WC, sprchou a nikdy nechybějící převlékárnou. Ano, ano ty mají všude. Nikde totiž nevidíte ani malé děti, ani ty sotva chodící, že by byly bez plavek. Prostě se batolí v písku v jednorázové plíně, nacucané balatonskou vodou. Pláže jsou travnaté a velmi šikovně porostlé stromy, díky kterým jsou místa plná stínu. Kdo neurve místo pod stromem, rozloží si svůj „2secondstent“ z Decathlonu. Oblíbenost tohoto řetězce je tu vidět na každém rohu, resp. na každé pláži. Upřímně, naše dvě rodiny s rychleschnoucími skladnými ručníky, plavkami, sandálky, koloběžkou, plaveckými brýlemi i míčem do vody, měly dokonalé mimikry. Jen jsme nesměli promluvit. Maďarština je pro mě prostě nepochopitelná řeč. Ve spoustě jazyků něco tušíte. Tady ne. No vlastně pár slov ano – palascinta (oblíbené jídlo Áček), Krušovice, ano čtete dobře, čepují je na poměrně dost místech, lángos, kábel (kabel) ….A jak se vlastně dorozumíte? Anglicky, německy, ruce nohy… Někdy vás příjemně překvapí v pokladně paní zralého věku, která mluví plynně anglicky, jindy zase doslova čumíte, když k vám recepční, zástupkyně generace mileniálů, hovoří přes „apku“ v mobilu, protože anglicky zvládne jen „hellou and baj“.
Dvě „pikošky“ závěrem. Když, naši parťáci Vavříci odjely na další štaci, nastal čas, na čistě rodinnou dovolenou. Štěstí nám přálo a přes booking jsme sehnali další apartmán přímo u jezera. A to i navzdory Maďarskému státnímu svátku. Jen se nám třeba u večeře stalo, že nám někdo vlezl do bytu se slovy, že hledá ubytování. Možná jsme je mohli nechat přespat na rozkládacím gauči a skvěle si tak vydělat na část zájezdu, ale nám stačilo dobrodružství, které jsme si „vyrobili“ shody okolností sami. Tak například se těšíte na další cyklo výlety a vaše drahá polovička si omylem pošle přední tác kola do holeně tak, že si vytvoří skobu velkou a hlubokou na možná 3 stehy, ze které odkapává krev chvílemi ještě dnes. A to bychom nebyli my, abychom neodjížděli stylově. Na čas vyklizený apartmán, děti vyčůrané, vše perfektně naložené a můžeme jet domů. Na střeše slyším znepokojující zvuky. Jsem však jediná, tak se uklidňuji. Najednou musí Kuba prudce zabrzdit, abychom na přechodu pustili šourající se stařenku. Kuba to ubrzdil, nicméně jsme stařenku málem sejmuli dvěma Ecoffee hrnky plnými skvělé kávy, které jsme zapomněli na střeše. Takže Lavrenčíková vyskakuje z auta a sbírá oba hrnky, hledá víčka, která doletěla do protisměru a způsobí tak lokální stau, protože tolerantní Maďaři stojí v obou směrech a trpělivě čekají, až to ta bosá šílená ženská posbírá. Hrníčky přežily, my také. Cestu tam i zpět. Bylo to krásné, bylo to výživné, a už se opět těším, na další zážitky.