Štědrej večer nastal

Zbývá dosmažit pár řízků, „timing“ naší rodiny je překvapivě skvělý. Fidorka už je ve svátečním outfitu, Miňonka zatím v plíně. V TV končí Shrek, a tak se zvedám, abych předvedla svým holčičkám, že matka, která je celý rok někam honí, pospíchá a nestíhá, se umí i bavit. Vlním se v rytmu závěrečné znělky oblíbené pohádky. Holčičky se přidávají, vytvářejí originální kreace, manžel u plotny, prostě Vánoční idylka. Než tento okamžik stihnu náležitě procítit, ozve se rána a řev. V duchu si říkám, že Fidorka trochu přehrává, ale když se ke mně otočí obličejem, po kterém jí z místa mezi okem a obočím teče (naštěstí necáká) krev, ve mně by se krve naopak nedořezal.

Fidorka stále řve, od obočí až po vlasy na spánku má obtisk hrany konferenčního stolku, zakončený tržnou ránou. Já se konečně rozhýbu, beru ji do náruče a hlavou mi letí: “Ne, ne přece teď nepojedeme na pohotovost?“ Přenášíme řvoucí Fidorku pod světlo, abychom v klidu, o který se pořád snažím, ale vnitřně se celá třesu jak drahý pes bez oblečku od Gucciho, podívali a zjistili rozsah zranění. „Jet-nejet-jet-nejet? Je to holka snad nebude jizva?! Šití s anastezií možná bude horší zážitek?! Kdo bude na Štědrý den na pohotovosti?“ můj vnitřní monolog letí jak splašený …

V Googlu zadávám heslo “jak udělat z náplasti mašličku“ a s třesoucíma rukama se o ni pokouším na náplasti s medvídkama. Nejde mi to, první pokus z obličeje padá ještě než uložím nůžky. A stále nevím jestli raději nejet, než si dám panáka na posilněnou. Do toho se z kuchyně vyvalí dým – řízky! Mít v bytě požární hlásič, máme tu už hasiče, no možná by aspoň uměli udělat lepší mašličku z náplasti než já. Otvíráme okna i dveře na balkon. „Aspoň náš byt Ježíšek nepřehlédne! říkám s drkotajícíma zubama holčičkám. Toho využívá Miňonka, která si mezitím sundává plínku a lítá po bytě nahatá. Proč? Fakt nevím. V nestřeženém okamžiku už je na balkoně a já ji zahlídnu, jak nožičku strká mezi tyčky zábradlí. Ta představa, jak letí z 3. patra je v tu chvíli intenzivní a věrohodná, takže fakt zařvu a je mi jedno, že to asi slyší asi celé Komořany. Uf. Chytám Miňonku a zmítající se mi podaří ji obléknout.

Po telefonu zkonzultuji zranění s kámoškou zdravotní sestrou a vybíhám k ní pro speciální náplast. „Ano, furt jsi chtěla před večeří na procházku, tady to máš!“ našeptává mi v hlavě mé podlé Já. Náplasti drží, krvácení stabilizované, řízky jsou výborné a je jedno, že večeříme v 21.50. U rozbalování dárků Fidorka zapomene na svět kolem sebe a je tak plna adrenalinu (maminka s tatínkem také ), že spát se jde po půl druhé. A já jdu hledat mezi SMSkami toho chytráka, co nám přál nezapomenutelné Vánoce. Příští rok bych prosila něco obyčejnějšího na Štědrý den  

PS. Nakonec jsme málem přece jen měli výjezd – náš králík Hugo dostal proutěnou kouli s rolničkou na hraní. O půlnoci byla koule rozkousaná a bez rolničky. Zkrátím to, našli jsme ji. Tak šťastné a veselé  a taky nezapomenutelné 😛