Králík – kapitola druhá

To si takhle maluju po celém náročném týdnu pátek na růžovo. Jen co splním své občanské povinnosti u urny, zamířím s dětmi na dětskou oslavu. Po celotýdenním marathonu se konečně zastavím, dám si zaslouženou dvojku bílého a vypnu. Jenže zuby králíka vypadají divně, jako fakt divně, odhlasují to 4 ze 4 členů naší domácnosti. A jelikož příští týden budeme doma jen na přebalení kufrů, není odkladu.

Áčka vysazuji na dětské party i s králíkem. Fidorka prostě musí Huga ukázat davu. Králík budí veselí, oslavenci si myslí, že mají nového kamaráda, maminka oslavenců zděšeně zírá, co to neseme za bláznivý dárek. Uklidním jí , že to je ten králík, kterého povezu na veterinu, a proto začnu pařit o něco později. Děti ho muchlají, králík se třese. Možná kdyby tušil, jaký stres ho čeká, chtěl by zůstat na dětské party. Ta v tu chvíli připomíná scénku z „hledá se Dori“, kde se Dori s chobotnicí snaží v pidi akvárku uniknout před dětskými ručičkami. Huga naložím do přepravky a chvíli přemýšlím, jestli tu přepravku mám připnout do dětské autosedačky. Nakonec usoudím, že na zemi (ne pod mýma nohama :-D) mu bude bezpečněji.

Plná čekárna se kupodivu nekoná, pevně věřím, že jsou všichni u uren. Na veterině jsem s Hugem poprvé, na rozdíl od Huga samotného, který už má svůj záznam v databázi. Paní na recepci se mile zeptá na jméno – v tu chvíli vůbec nevím, čí jméno chce. Zároveň automaticky hledám v kabelce kartičku pojištěnce. Až po chvíli hrabání mi dojde, že ji fakt nenajdu. Králík přece žádnou nemá. Neasi?  Huga najdeme podle příjmení mého manžela. Doktorka je velmi milá, vstřícná. Sice díky ní zjistím, že se de facto rok o toho králíka staráme jako z příručky, „Jak se nestarat o domácího králíka“, ale zřejmě to dokazuje, že napotřetí jsme volbou nesáhli vedle a máme obzvlášť odolného jedince. Ačkoliv mi veškeré rady dává doktorka velmi sebejistě až asertivně, vůbec mi nepřijde, že by ze mě chtěla udělat totálního „dementa“. Naopak, že mi chce skutečně poradit. A to myslím vážně, bez náznaku sarkazmu. To jsem v našem zdravotnictví už dlouho nezažila a jsem upřímně v šoku. Příjemném, jak jinak. Než Hugovi obrousí ty „divné zuby“, vyhnali mě na chodbu. Btw – věděli jste, že králíkům rostou zuby 5mm za týden?!  Zpět na chodbu, opravdu mě tam vyhnali. A ačkoliv mi Hugo nikdy k s srdci extra nepřirostl, je mi, jako bych v ordinaci nechala opravdové dítě. Abych přišla na jiné myšlenky, sleduji nástěnky na chodbě. Přijde mi úsměvné, když pod fotkami jednotlivých lékařů – veterinářů, jsou uvedeny specializace – veterinář internista, veterinář stomatolog – je to ta naše doktorka, máme štěstí, jsme se zrovna trefili, veterinář gynekolog. Přijdu si trochu  jako když vezmu naši devadesátiletou babičku do nákupáče a ta jen udiveně zírá a říká „to za nás nebylo“.

Huga mi vrací ošetřeného. U placení se musím pousmát, ještě není ani konec ledna a já letos furt platím za nějaké zuby. Nejprve svoje, pak králíka a do toho přijde SMS od dětské zubařky, s pozvánkou na preventivku Áček. Náhoda? No nevím. Každopádně cestou domů pro jistotu přemýšlím, čeho mám plné zuby. Náhody neexistují.

 Nakonec stíhám i oslavu, dvojku bílého a tu hned několikrát. Takže trochu čekám, jestli na nás nepošlou sociálku, k volbám jsme dorazili v 21:40 (už vím, proč mají volební místnosti tak dlouho otevřeno), já lehce pod vlivem. Dostavujeme se za doprovodu Fidorky, která je v obličeji poškrábaná od Huga a Miňonky, která má echtovního monokla, jak vrazila hlavou do stěny bazénu.  

Ale co, je pátek, Hugo už zase může jíst a my se vrháme do dalších všedních dní.