Vzpomínková….

Jsou dny, které se nezapomínají, a přijde mi až neuvěřitelné, že dnes je tomu přesně 8 let, kdy mě kolem 4. ranní hodiny probudilo cosi mokrého v mé posteli. Ne, neměla jsem v těhotenství problémy s inkontinencí … Hlavou mi letí myšlenky naprosto zběsile. Chápejte, tvrdili mi přece, že mám ještě 14 dní, jsem 100km od porodnice!!! mého gynekologa, ještě mi nepřišel ten růžový kufr, s kterým jsem hodlala do porodnice nakráčet jako letuška 1. třídy, ještě jsem nestihla na pedikúru a manikůru a hlavně, dneska jsem se měla učit vařit svíčkovou!! Já přece nemůžu dneska rodit! Instinktivně jsem křížila nohy, jako by to mělo něco pomoct.

Vzbudila jsem tedy Lavrise slovy: „Miláčku asi mi praskla voda!“ Lavris ještě opojen alkoholem z včerejší oslavy narozenin mé sestry zamžoural a ochraptěle povídá: “ASI?!“ Stále jsem tomu nechtěla věřit a hlavně jsem fakt nevěděla co dělat. Po telefonické domluvě s mým porodníkem jsme zapakovali pár věcí a v podzimní mlze husté tak, že by se dala krájet, s Lavrisovým 100% „zbytkáčem“ jsme to valili po D8 směr Krč. Já chtěla řídit, zdála jsem se kupodivu klidnější než on, ale nedal si to vymluvit. Naštěstí byla neděle, takže provoz, který si přejete na dálnici každý den. Cestou jsem na palubní desce vyplňovala takový ty papíry, bez kterých vás nenechají porodit. Jako třeba jména dítěte a tak. To mi taky přijde praštěné, když si kupujete psa, jméno mu většinou vyberte až po té, co ho vidíte a když jde o dítě, tak by Vás snad nenechali ani porodit, dokud to v té kolonce neuvedete.

Do Prahy jsme vjížděli za svítání. Prostě romantika. Bylo mi fajn, takže jsme ještě zajeli domů. Představa, že Lavris balí moje věci do porodnice, mi pravděpodobně zpomalila kontrakce. Růžový kufr nedorazil, vzala jsem zavděk červenému, ale fakt mě to na chvíli rozladilo. Pak jsem pobalila pár müesly tyčinek a jablek, nic jiného jsme doma neměli, protože v hlavně mi zněla věta z předporodního kurzu – hlavně ať má tatínek svačinku a přezůvky. Pro ty se Lavris vracel, stejně jako pro foťák. V Krči jsme pak byli za pár minut. Do porodnice jsme se vřítili jak v americkém filmu a překvapilo nás, že sestřičky, ačkoliv vědí, že pojedu až z Ústí, se vůbec jako v americkém filmu nechovají. Měla jsem představu, že mě hned posadí na vozík, převezou na porodní sál a za hodinu budeme dávat selfíčka ve třech na fb. No nic. Nic se nedělo. Takže přeskočíme tu pasáž, kdy mě ubytovali, Lavrise poslali domů a já se strašně nudila. Stánek PNS zavřený, na pokoji jen Blesk a do kantýny jsem měla zákaz, přece nebudu jíst před porodem. Chvíli jsem zkoušela porod urychlit chozením po schodech. Na šestinedělí na chodbě to vypadalo jak v epizodě „Walking dead“. Všude se pomalu ploužily ženy v antisexy neforemných nočních košilích a s nepřítomnými výrazy mě dost děsily. Kladla jsem si otázku, jestli jsou už jsou po nebo před porodem. Něco mi našeptávalo, že po a značně mě to vyděsilo, protože jsem byla přesvědčená, že z porodnice odejdu ve svým netěhotenských džínách.  Naivita prvorodičky noooo. Tak jsem aspoň poupravila makeup (ten jsem v ty 4 ráno u našich stihla), abych nebyla jako ty mumie na chodbě a čekala.

Zkrátím to, když se Fidorka rozhodla pro své velké finále, psala jsem Lavrisovi, ať vyrazí. Odepsal:“ A nepočkalo by to ještě chvíli? Právě jsem se rozkoukal Pravou blondýnu…“ Jenže porod začal, resp. jeho finální fáze. A tak jak se to do této chvíle vleklo, najednou to nabralo rychlý spád. Fidorka si najednou neskutečně pospíšila, máma zabrala a náš první zázrak se narodil. Lavris mezitím na chodbě vysvětloval jinému nastávajícímu otci, že musí u porodu být ženě oporou. Když ho vyzvedla sestra, ať si jde Fidorku podepsat, byl tak rozhozen, že ji na nohu napsal LAVRIS. Na dotaz sestry, jestli si všiml, že je to holka odvětil : “Jste řekla, že ji mám podepsat“. Pravda, byla tak malinká, že se jí tam to příjmení sotva vešlo. Pak už jsme si užívali na sále ve třech.

Fidorko, děkuji, tímto dnem nabral můj život úplně nečekaný směr, rozměr a stále dostává. Občas mě dostáváš do kolem, občas mi kvůli tobě selžou hlasivky, ale každý den děkuji za zázrak, kterým jsi. Obrušuješ moje egocentrické Já do morku kostí a někdy fakt ždímeš poslední zbytky trpělivosti, abys mě pak rozesmála nějakou hláškou, dojala výtvorem z keramiky, nebo pohladila a rozslzela větou „mám tě ráda mami“. Krásný den všem  <3