O naší dobrodružné cestě na dovolenou mnozí víte z fotky, která naprosto trefně bez komentáře zasuplovala mých běžných 4000 znaků. Nicméně jsem slíbila vtipný příběh, tady je. Za 6 let, co jsem na mateřské, se ze mě stává balicí machr. Nemyslím balení na baru, v tomto směru jsem ráda, že už balit nikoho nemusím, o čemž jsem se přesvědčila na nedávné rozlučce se svobodou mojí kamarádky. Rozjuchané matky od rodin pařily do svítání a jely domů ne první ale druhou ranní tramvají 😀 … ale o tom jindy. Řeč je o balení zavazadel.
Pokud jedete do míst, kde se teplota během týdne kolísá v rozmezí 8 – 28 stupňů, na místo, kde dostanete chuť vyběhnout, jet na kolo, hrát tenis, volejbal, stavět bábovičky, pádlovat po rybníku, grilovat a třeba se taky jen tak plácnout na deku s knížkou, nemluvě o dvojnásobné spotřebě čistého oblečení Áček a pravděpodobnost, že si namočí boty hned v den příjezdu se blíží téměř 100%, pak je před vámi doslova balicí oříšek. A jako každý rok před každou dovolenou jsem si už měsíc dopředu říkala, že to tentokrát nenechám na poslední chvíli. Haha, balicí oříšek jsem rozlouskávala den před odjezdem do dvou do rána, ale dala to. Teď to umístit do vozu. Díky tomu, že se Miňonka staví ke sportu jako já ke koupání v ledovém vodě, půl kufru zabral Chariot. (to je takový ten vozejk za kolo, ve kterém blázniví rodiče vozí svoje potomky, když nechtějí čekat, až začnou šlapat sami. Prostě to, co mnohým občanům této jinak velmi tolerantní země leží v žaludku a rozebírají to v hospodě i sociálních sítích). Všechno tedy narvat až po střechu, kterou zabrala kola. No zkraťme to, byli jsme přesvědčeni, že se do auta nevejdou už ani slíbené hranolky u McD.
Místo hranolků se tam vešly zmrzlinky a 2 kávičky do Ecoffee Cupu. Já se konečně uvolnila, že jsme to letos zvládli skvěle bez mojí hysterie, nervů, dohadování, v dobrém čase, a že dovolená konečně začíná. V tu chvíli byl zvuk auta zcela nestandardní. A to hodně nestandardní. Tvl co to je? Kolo se nám polámalo, udělalo bác, nebo spíš PRÁSK! Hlava rodiny reagovala rychle. Naštěstí žádný smyk, žádná nekontrolovaná jízda. V tu chvíli jsem měla tep asi 300 a srdce se mi dralo z hrudního koše. Na Waze jsem rychle hodila značku „odstavené auto u krajnice dálnice D10“ a začala jsem jako správná manželka radit 😀 Ihned mi velmi důrazně vysvětlil, že ví, co má dělat, ať se postarám o děti. Ano, ano matka ochranitelka dětí, jde se na to. Strašně jsem se klepala, protože auta kolem nás svištěla a nemínila přejet ani do volného levého pruhu. Než odnesl výstražný trojúhelník, vytáhla jsem postupně obě spící děti s rozjedenými kelímky zmrzlinky ven a nepolila je ani sebe rozteklou zmrzlinkou. Jupí, první pozitivum, je třeba se náležitě pochválit v každé situaci. V příkopě u dálnice jsem založila přechodný tábor. Deku, karimatku, jedno dítě, druhé dítě. Přikrýt další dekou. A v domnění, že Áčka budou klidně pokračovat ve spánku, jsem šla nahoru k silnici zjišťovat, jak se daří hlavě rodiny.
Dařilo se dobře, odpálkoval mě slovy, že mu fakt nepomůžu, ať jdu k těm dětem. Ano ano, trocha pohybu z příkopu do příkopu neuškodí, že? Děti nechápaly, co se děje. Hlavou mi letěly myšlenky ještě rychleji než normálně, a že to je už je mazec. Vymýšlela jsem si nějaké blbosti, abych ty dvě zabavila a byly na tom pražícím sluníčku v klidu. „Mami já chci čůrat“ OK. Miňonka si umí vybrat chvilku. No vlastně proč ne, aspoň nemusím stavět, ozývá se opět moje pozitivní Já. „Mami já mám hlad,“ to se ozývá Fidorka. Takže zase do kopečka k autu. Naskytne se mi pohled, jak hlava rodiny sedí zády do vozovky, ano prasklo kolo směr dálnice a ohleduplnost některých řidičů mi hlava doteď nebere. Myšlenku, „tvl snad nebudu vdova“ se snažím zahnat hledáním něčeho k jídlu. Vydoluji Cottage a lžičku použiji ze zmrzliny. Uf. Děti najedené, kolo vyměněné.
Teď je tu další balicí úkol, level asi 100 – narvat do narvaného auta vše, co tam skládáte několik hodin a přibalit ještě ruplou pneu. Jako proč? Já nevím, ekologie?! Není čas ztrácet čas, prostě to tam narveme a jedem. Tedy ještě do auta narveme i děti, že? Jedna má na klíně bábovičky a volejbalový míč, druhá helmy na kolo a já lékárničku, tašku s jídlem i kabelku a jedem. Oba jsme šťastní, že tohle vlastně byla maličkost. Žádná bouračka, žádné manévry po 3 kolech, přehledný úsek dálnice a do cíle už jen 30km. A Áčka jsou plné zážitků.
Musím říct, že mi těch lidí, co jsme vždycky u silnice míjeli, s tou hromadou věcí vytažených z kufru, stojící za svodidly, bylo strašně líto. A teď je ještě víc. Takže přátelé, pohodové cestování a věřte, jedinou jistotou v životě je změna J Parádní prázdniny!
Ps. Vylitý jar v tašce při dojezdu byla už jen taková třešnička zakončení tohoto báječného dne 😉
Leave A Reply