Ach ty odjezdy na ŠvP …

Není to tak dávno, kdy jsem psala post o první školce v přírodě. Tady

A ejhle je to 8 let. Cože?! Ano, opravdu 8!!! Moje malá holčička na letošní ŠvP jede vlakem a poprvé si děti vezou věci vlastní silou. Žádní agilní rodiče dodávkou nedoručí zavazadla až pod nos, omladina si je ponese hezky pěkně na zádech. A moje dcera díky tomu zjišťuje pravý význam slova krosna. Doteď žila v přesvědčení, že je to jen takové to nosítko, ve kterém jsem ji vláčela před 13 lety na zádech na Sněžku. Takže chápu, její téměř opovržlivý výraz, když jsem ji do toho chtěla zabalit věci na 5 dní.

Nastává den D. Krosna stojí nachystaná v chodbě. Ano, ta KROSNA z mých vysokoškolských let. Se slzou v oku ji nostalgicky hladím a vzpomínám, co vše jsme spolu zažily. “Mami nebul“, slyším svoje pubertální dítě a kontroluji hodinky. Máme super čas, máme rezervu hodinu … A v tu chvíli něco jako blesk z čistého nebe. TVL nemáme rezervu hodinu!!! Máme přesně 45 minut se z Komořan dostat na Hlavák. TAK TO je průšvih. Kdo jezdí v Praze autem ví, že ranní doprava je jedním slovem PEKLO a dostat se v takovém časovém intervalu po uvedené trase je téměř nemožné. A helikoptéru pilotovat neumím a ani nemám.

Fidorka je nervní, já kupodivu jen uvnitř. Naštěstí jsem už oblečená, makeup vyřeším v autě. Na svůj byznys overal nahazuji onu krosnu, instruuji mladší Miňonku, že sorry, ale ji fakt neodvezu do školy, jak jsem slíbila, ale aspoň doprovodím na křižovatku, než Lavris doveze auto od tchýně, protože naše je v servisu. Fidorka mezitím nervně pobíhá po bytě a nahazuje do příručního batůžku zbylé drobnosti. Nasedáme do auta, a já začínám stíhací závod. Ve stojící koloně se výborně jezdí jako závodník

Pozn. Zástupci dopravní policie a VIZE 0 teď nečtěte. Jednou rukou šteluji sedačku, sedím tak vysoko, že si přijdu jako bych řídila přinejmenším Tatrovku, a druhou rukou hledám na waze nastavenou trasu na „Parkoviště Hlavák“. Dojezd ukazuje o 10 min později, než je sraz. Zkouším Pankrác, variantu kombinaci s metrem mi přijde reálnější. Fidorka nervuje. Já dýchám velmi zhluboka a snažím sama sebe vyzenovat. Ještě dvakrát překontroluji Waze a je rozhodnuto. Varianta s metrem vítězí.

Cestou zjišťuji, že ačkoliv jsem se madam 3x ptala, nechala doma kšiltovku i láhev s pitím. Tak pití na Hlaváku v 7:45 pořeším, kšiltovku úplně nee. Klíííd matko, ona si poradí. Vidinu úpalu úplně vymaž z hlavy. Dýchej. Slyším moje optimistický já. Ne vůbec nejsem schizofrenní. Schody od metra vybíháme. S tou krosnou na zádech je to fakt challegne a děkuji za ranní rozhodnutí, nebrat si dneska podpatky

Nakonec máme zpoždění jen 6 min a nejsme poslední!!! Jupí, jsem dobrá! Jakmile se Fidorka přiblíží ke své smečce, přestávám pro ni existovat. Z ranního stíhacího závodu je rázem vtipná historka pro pubertální kamarádky, o tom, jak její matka tvl neumí hodiny. A že ona matka má stále na zádech krosnu, ji netankuje. Navíc v tom davu, s mojí výškou, tu moji „malou velkou“ holku najednou nemůžu najít. Další hluboký nádech a výdech. Krosnu shodím ze zad, a ještě jdu juniorce pořešit ten pitný režim.

Pak už ji i s bezinfekčností předávám pedagogickému sboru, popřeju jim hodně štěstí, urvu si jednu pusu pro sebe a se zvlhlým okem sleduji, jak mi mizí v davu směr perón, směr další dobrodružství. Kašlu na to, a i ve vestibulu metra si nasazuji sluneční brýle a balíčkem papírových kapesníků v ruce se vydávám pro auto a vytvářet hodnoty.

A co vy? Jak dáváte odjezdy vašich odnoží? Je to s věkem lepší nebo horší? Moje máma mě ujistila, že se to nezlepší ani ve chvíli, kdy její děti mají vlastní děti. No to potěž …