I aspire, to inspire, till I expire.

„Proč vlastně máš potřebu psát blog?“, zeptal se mě kámoš. Ups, zaskočil mě. Chvíli přemýšlím, abych ve své zbrklosti neplácla nějakou blbost. „Víš, vždycky jsem se z věcí potřebovala vypsat. Vzpomínám, jak jsem jako au-pair upadala do depresí, jak to tam přežiju. Děti mi dávaly čočku a já to pak rozdýchávala u nočního psaní kamarádům v několikastránkových emailech.“

„Dobře, ale proč máš potřebu psát teď?“ „Beru to trochu jako terapii, vypsaní se z věcí, které nejdou podle mého plánu. Třeba to, když mi přijde, že moje profesní kariéra je o ničem. Tak mám potřebu se realizovat jinak. Nebo když nastane nějaká, na první pohled šílená situace, tak tím psaním pak hledám nadhled, který mi někdy bezprostředně chybí. Rovnám si myšlenky a zároveň se tím snažím inspirovat. Když jsem dělala kosmetické poradenství, zjistila jsem, že v Čechách je fakt hodně žen bez sebevědomí. Byla jsem jednou z nich. Nevěřily mi to. Jenže já jim ukázala, jak málo stačí, aby i ony ve svém zrcadle uviděly krásnou ženu. A když jsem jim k tomu řekla příběh, jak jsem to k líčení vzala přes doktorát z odpadů, aniž bych uměla držet štětec v ruce, došlo jim, že se to mohou naučit taky. A já je to naučila. Pak už byl jen krůček k tomu, aby uvěřily, samy sobě. Stejně jako tomu, že každá „obyčejná“ žena, je neobyčejná, jedinečná, originální a schopná.  Že může dělat cokoliv, spojit na první pohled nespojitelné. Například odpady a podporování žen. Chci tak lidem okolo ukázat, že i normální obyčejná ženská jako třeba já, si může splnit sen. Pro mě je to zrovna teď psát většímu „publiku“. Nedělám si ambice oslovit tisíce lidí, ale bude super, když se jich pár při čtení zasměje a bude mít lepší náladu a řekne si, jo všude je něco, nejsme v tom sami. Nebo když se nějaká žena přestane porovnávat s jinou a uvědomí si, že je jedinečný originál, nejlepší verzí svého já, a tak je dost dobrá. Bude pak pozitivně působit na svoje okolí.“

 „Hm, to zní zajímavě. Jen já jako introvert nemám moc potřebu se prezentovat, tak mě zajímá ta tvoje potřeba.“ „Ano, připouštím, že šimrá moje ego, když čtu na FB pozitivní reakce na mé „Áčka & já“ příběhy a povzbudivá slova k psaní dál. Je to pro mě takový ten příjemný „kousek slávy“ a pozitivní pozornosti. Navíc psaní mi dává křídla přenést se přes okamžiky, kdy se musím věnovat věcem, které mě fakt nebaví. Přes ty dny plné nezbytných povinností, dny, kdy si přijdu úplně nemožná, nebo když se při práci topím v nekonečných excelovských tabulkách, které mé neanalytické povaze nedělají dobře. Tak se pak realizuji na tom blogu.“ Kouknu na kámoše. Na čele vráska, jak nad mými slovy přemýšlí.

„Druhý důvod, proč jsem do toho šla, je to, že v téhle zrychlené době plné podnětů a nabídek je těžké se orientovat. Proto miluji osobní doporučení. Někdo, komu věřím, doporučí, co má vyzkoušené. Je jedno, jestli jde o kosmetiku, horskou chalupu, tábor pro děti, fotografa nebo řemeslníka. Nebo i firmu, která mě osloví na spolupráci. Funguje to všude. Ušetří to spoustu času a omylů. A tak beru ten můj blog i jako prostor pro sdílení toho, co funguje u mě. A věřím, že se ostatní přidají a budou sdílet se mnou. Doufám, že se zapojíš ;)“

„Závěrem Ti povím jeden příklad za všechny. Měla jsem prostor vyprávět svůj životní příběh na mentoringu Minervy 21. U přípravy mě napadaly pesimistické myšlenky. Koho já tak zajímám? Profesně jsem nehnutě na jednom místě už skoro 16 let, to je tedy fakt kariéra, uvědomím si hořce. Do toho pár let mateřská… Jenže pak mi to došlo. Koukla jsem na to z jiného úhlu pohledu. Toho mého, Myšího. Myšlenky se v tu chvíli rozletěly jiným směrem. Mateřskou beru jako největší univerzitu života. Čas zastavení se, překopání životních hodnot, rozhlédnutí se a ujasnění si co dál. Mateřská není dovolená ani trochu, ale ten čas, kdy mě proškolila obě Áčka, je k nezaplacení. Těch dovedností, kolik jsem si osvojila, iniciativ, které jsem během té doby spáchala, včetně podnikání. Slaďovala potřeby i nemoci Áček se svými, vymýšlela program, operativně ho měnila, když se objevila horečka, organizovala výlety a akce pro celé rodiny, jen abych nezůstala nehnutě stát na místě. Zapojila se do všech možných mentoringů a networkingů, abych si i po mateřské věřila a neutopila se mezi plínkami. A právě během těch akcí, s miminem „u prsa“ nebo za kolem, jsem se posunula o několik levelů života dál. Došlo mi, že v životě potřebuji dělat práci, která má fakt smysl. A když se můj život pustil jiným směrem, než jsem očekávala, měla jsem potřebu a dokázala si i ve své práci najít tu svoji cestičku. Užitečnou, inspirativní, kterou si postupně buduji za podpory toho, kdo mi věří, a o koho se mohu opřít.  Děkuji za to. A tak se v hlavě vracím ke své otázce. Ano, mám čím inspirovat. Tečka. Po skončení mého povídání na podiu za mnou přišla jedna mladá žena a děkovala mi. Přišlo jí, jako by tam s tím mikrofonem byla ona. Že jsem pro ni inspirací jít dál a nevzdávat to. Ten báječný pocit vděčnosti a zadostiučinění se mi rozlil po celém těle. Ne, nejsem žádná TOP manažerka z titulky ve Forbes, ale normální ženská, kterou je jednoduché následovat. A o tom to je.“

A tak velké díky Katarina Emma Schapiro za nádherné životní motto, které jsem si s dovolením půjčila. Jak říkají moje děti, nafurt.

„I aspire to inspire till I expire“