Neexistují dokonalí RODIČE, ani dokonalé DĚTI. Existuje jen nespočet dokonalých CHVIL na naší cestě.

Máma. Životní role, kterou nezískáte jen tak. Role, která je prostě nafurt. Role, která posouvá vaše hranice všedních dní. Role, která vám život otočí vzhůru nohama. Role, díky níž máte pocit, že váš život je jízda na horské dráze a ne vždy tušíte, jestli v následujícím okamžiku pojedete nahoru nebo dolů.
Ty chvíle, kdy se totálně vyčerpaná po probdělé noci projdete po kostičkách Lega rozházených po kdysi vystajlovaném obývacím pokoji, a nedovolíte si zařvat bolestí, protože vaše miminko právě usnulo, přes chvíle, kdy nevíte, jaký den v týdnu je, protože se váš život rozdělí na okamžiky, kojení, přebalování a vyčerpaného padnutí na gauč, později na čas patlání homemade příkrmů, nikdy nekončící hromady prádla, kdy považujete za vítězství vypít si kafe alespoň vlažné. Na chvíle, kdy vláčíte kočárek ověšený taškou s bábovičkami, svačinkami, plastovou motorkou a dekou, kdy vaše manželská postel je plná plyšáků i rotujících dětských tělíček. Kdy se čokoládou cpete potají, aby to neviděl nikdo z rodiny, a pak svádíte vnitřní boj sama se sebou o své nedokonalosti, když vaše dítě dostane místo doma vyrobené svačinky k jídlu Brumíka nebo obyčejný rohlík a neběhá v dostatečně barefoot botičkách. Ty dny, kdy toužíte být na záchodě aspoň chvílí sama a neodpovídat na milion dotazů PROČ.
Až vám jednoho dne dojde, že vyjít z domova čistě oblečená je pro vás v tuhle chvíli max, a že nemusíte ladit šperky s kabelkou a lodičkami, jako před mateřskou, že holt kafe někdy bude studené, ale bude, a že i když vymyslíte sebelepší večeři, vaše děti si nejraději dají samotné těstoviny s kečupem. A že se vlastně nic neděje, když vaše dítě občas sní neBIOpiškoty plné cukru, a že i když vám občas ujedou nervy, jste pořád ta nej pro vašeho drobečka. A že to vlastně trvá neuvěřitelně krátkou chviličku, kdy s vámi budou chtít spát v posteli, a že vám lichotí, že v nich vyvoláváte pocit bezpečí, a že jejich otázky PROČ znamenají, že věří, že my víme a známe úplně vše. A že, když přijmeme, že prostě vždycky bude někdo upravenější, hubenější, dochvilnější a zdatnější kuchařka, my jsme originál a určitě je xx dalších maminek, které by chtěly být aspoň trochu jako vy. A že není nic sladšího (no čokoláda tomu intenzivně sekunduje) než pusa od vlastního dítěte byť jste po ní upatlaná, jako by vás olíznul labrador.
A když se ta drobná ruka splete dohromady s tou vaší, cítíte bezmeznou důvěru. A když jim oči září jako lucerničky, když rozsvítíte vánoční stromeček, najednou je vám jedno, že pro vás se tam choulí jen jeden dárek. A i když v autě zní dokola “my jsme děti z mateřinky” nebo “když se zamiluje kůň” a z vany si udělají bazén, že koupelna je zralá na vymalování po každém koupání, prostě to vše znamená, že máme obrovské štěstí a smíme si říkat. MÁMA.
Je to velká životní výzva, poslání a neskutečný dar. Protože mít doma alespoň jeden takový dáreček znamená, že emoce se nestřídají v měsíčním, ale denním cyklu, a že i když je to někdy fakt na dřeň, stojí to za to.
Slovy klasika: Neexistují dokonalí RODIČE, ani dokonalé DĚTI. Existuje jen nespočet dokonalých CHVIL na naší cestě. Dave Willis