Greenwashing v přímém přenosu

Takže aby bylo jasno. Cílem není přejít z jednoho nezničitelného materiálu k jinému. Cílem je, aby odpady nevznikaly vůbec, protože nejlepší odpad je ten, který nevznikne.

Ano, předcházet vzniku odpadu je TA CESTA, ta jedna jediná. Nechceme nahradit jeden nezničitelný materiál dalším, jen s předponou BIO a každý kdo ho použije, bude mít hřejivý pocit u srdce, jak myslí na naši planetu.  Zamyslel se někdo nad tím, že když budeme vyrábět „eko“ plasty z kukuřičného škrobu, kde ho vezmeme? Místo řepky, teď bude na poli všude monokultura kukuřice? Ta, která tak negativně působí na naši zpustošenou půdu?  Chceme vůbec na polích místo potravin pěstovat „nádobí“ na jedno použití? Abychom si my, líní tvorové, mohli nechat zabalit kafíčko nebo obídek do jednorázové nádoby? Vybaví se mi film Interstellar.  Ve stručnosti pro ty, kdo neznají – na celé Zemi se pěstuje jen kukuřice, aby se uživila celá populace, životní prostředí de facto není, díky nepřestávajícímu větru je všudypřítomný prach, nedá se dýchat a je třeba najít novou planetu. Když se nad tím zamyslím, v kontextu současného dění, tak to tak úplně sci-fi není.  Jenže my nežijeme ve filmu a planeta „B“ prostě neexistuje. 

Bioplast. Co si pod tím vlastně představit? Vyrábí se z přírodních materiálů, polymerů na neropné bázi. Surovinou pro jejich výrobu může být řada rostlinných (ale i živočišných) produktů, přičemž kukuřičný škrob je nejrozšířenější. A tím jejich „zelená stopa“ končí. Než se ze škrobu stane „bioplast“, urazí dlouhou, intenzivní průmyslovou cestu.

A co dál? Napadlo někoho, co se stane s kelímkem z toho škrobu? Kam ho hodí? Spousta lidí dodnes nechápe, že žlutý kontejner je na plast, modrý na papír a zelený/bílý na sklo. Že existuje oranžový, nedej bože hnědý a šedivý je pro někoho náročnější než udělat státnice a teď ještě rozeznat „bio“ plast od klasického? Který zatím nemá vlastní nádoby na sběr, takže v jakékoliv jiné, nadělá víc paseky, než klasický plast. A reklamní slogany vypadají tak vábivě! „BIO kelímek! Rozložitelný materiál! BIOdegradabilní! Kompostovatelný!“  Blablabla … A my v domnění, že se chováme „EKO“, máme ten super hřejivý odpovědný pocit. Ještě hřejivější, když onen kelímek hodíme doma do kompostéru a těšíme se, jak super kompost budeme mít pro naše pelargónie a ředkvičky.

Zamyslel se někdo nad tím, jak se vlastně rozloží? Že je to za velmi specifických podmínek, které v přírodě prostě nejsou? Že je k tomu třeba speciálně řízená kompostárna? A ta je kde? Kdo tam ty kelímky bude vozit? Ano, znám jedno místo v Praze, kde to funguje. Mají nádobí na jídlo a nápoje z bioplastů, velmi precizně zajištěný jejich sběr – individuální nádoby na bioplast v celém areálu a vlastní kompostér, kde zmíněné bioplasty končí. Je to Pražská ZOO.  Nevím o jiném místě, kde to takhle funguje. Klasická kompostárna vám tento bioplast nevezme, oddělený sběr bioplastu neexistuje.  Jediné, kde mohou zatím skončit, je spalovna, nebo skládka. A to jako FAKT. A vaše (kdysi i moje) představa, že se tento kelímek volně hozený v lese rozloží, je fakt naivní.  Ano, rozloží, ale na malé kousíčky „pseudoplastu“, „kvalitou“ odpovídající mikro plastům a jsme tam, kde jsme teď. Vlastně ne, jsme na tom ještě hůř, protože ten „klasický“ plast jde aspoň recyklovat.

Já vím, že tohle vám nikde servírovat nebudou, ale vážení, zapojte mozek a nenechte si ho nekontrolovaně zeleně vymývat. Pokud potřebujete svoje kafe „to go“, a já to chápu, já ho také potřebuji, pořiďte si parádní termohrnek podle vašeho gusta a máte vyřešeno. A že je to občas nepohodlné? To je, ale až tu jednou, nedej Bože, budeme zavaleni tunami plastů, nebude co pít ani dýchat, nebude to pohodlné ani trošičku. Takže je to buď a nebo …