Homeoffice pod rouškou lockdownu

Vstávám v 5:30, abych připravila něco do práce. Připojení je jako na potvoru pomalé, ačkoliv ostatní  členové rodiny užívající stejnou Wi-Fi ještě spí. Stihnu pár tabulek a budím Áčka. Na 3x. Pak na 5x zjišťuji jejich přání na snídani.  A zatímco já se vypravuji, opakuji dokola říkanku – jez, nezpívej u toho jídla, napij se toho čaje, pospěš si, za chvíli odcházíme do školky. Možná bych si to měla nahrát na diktafon a jen to pouštět dokolečka. O oblékání a čištění zubů netřeba mluvit. Pracně nahodím líčidly MK nový obličej ( na LinkedIn totiž psali, že si máme i na HO zachovat svoje každodenní návyky a navíc, co kdybych ve školce potkala nějakého pěkného tatínka, nebo nedej bože některou závistivou sousedku 😀 ) … a pokaždé, když si narazím čepici a roušku přes obličej si říkám, jestli to není zbytečná práce. Že bych si vystačila jen s řasenkou.
Ze školky dorazíme s větším Áčkem pár minut před on-line výukou. Obě do sebe hážeme zbytky snídaně a Fidorka se ubírá do svého sídla na výuku. Komentářů k tématu on-line výukou koluje po fb dost, tak to vynechán.

A já si honem vařím kafe a čaj. Mám pro sebe celých 30 minut na soustředěnou práci. Zasednu k notebooku a koukám na svůj Do-It list a horečně přemýšlím čím začnu. Co je v urgent sektoru, co v sektoru III nebo II … což mi zabere 5 min vzácného času … takže se prostě do něčeho pustím. Za chvíli vybíhá Fidorka ze své sluje, že jí na Zoomu něco nefunguje. Než dojdu do pokojíčku, už to funguje. Takže zpět k úkolům. Než najdu, kde jsem skončila, napíšu 3 věty a … ne nezvoní, ale výuka skončila. „Mami máme ještě udělat tohle a já tomu nerozumím“. Čtu si zadání. Hm slovní úloha jak vyšitá. Tvl já tomu zadání nerozumím taky. Čtu to podruhé, nějak to Fidorce vysvětlím a ona stále tupě kouká. Dýchám zhluboka. Znovu jí to přečtu a lehce napovím. Zhluboka dýchám. Dochází mi trpělivost. Vypadá, že trochu ví. Sednu si k počítači. Něco tam smolí, a když konečně najdu řádek v tabulce, kde jsem před 15 minutami skončila, ozve se: “Mami, už to mám, zkontroluješ mi to prosím?“ Výsledek je dobře. Uf. „Tak a ještě tyhle příklady,“ ukazuji do pracovního sešitu. „Mamiiii já už nechci, už jsem ty matiky dělala víc než ve škole!“ a hodí takový ksicht, že dýchám jak rodička těsně před vypuzením plodu. „Ještě tyhle 2 sloupce!“ trvám na svém. „A neštvi mě!“ Dítě natahuje. „Tak jenom jeden … co chce v životě dotáhnout!? Čím chceš být? Chceš zametat chodníky?!“ teď dýchám jen v mezerách mezi vlastním ječením na dítě. „Já nechci zametat chodníky!“ „Tak se uč!“  v hlavě mi zní 4 dohody v podání Duška a v tu chvíli místo, abych se začala smát, začnu plakat, co jsem za hroznou matku. Co tady na to nebohé dítě řvu, jen protože mám pocit, že to nestíháme. Ona výuku, já svoji práci. Na smart hodinkách mi blikne upozornění na on-line angličtinu. „Najdi si učebnice a pracovní sešit!“ houknu česky na dítě. Mezitím jí z mého počítače posílám na tablet odkaz na Zoom výuky. Protože Padlet na iPadu nefunguje … to jen pro vysvětlení, proč to krkolomné přeposílání. A náš domácí počítač nemá kameru a můj notebook potřebuji na svoji práci neasi… 😊 Nastavit a jedem.

Jupí dalších 25 minut. Konečně si projdu tu směrnici. Napiju se studeného kafe. Volá kolegyně z účtárny, že už týden čeká na rozpis faktury za popelnice. Ježíš, já na to zapomněla. Honem hledám podklady pro rozpis. Seznam na tento den neubývá, spíš naopak. Než udělám rozpis na 8 faktur, inglišh lesson končí.  Tak a teď čeština. Napsat slova příbuzná … „Mami, co je slovo příbuzné?“  „To jste měli včera!“ „No já si to nepamatuji!“ „Mrkni se do učebnice!“  „Tu nevím, kde mám!“ „Tak si ji najdi!“ Můj dech se opět zrychluje, přesto klidně zvedám hlavu od počítače. Z pokojíčku se ozývá: „Ale já ji fakt nemám!“ To už vzteky prásknu myší o stůl a jako fúrie se řítím do pokojíčku. „Máte tady bordel jak v tanku, jednou vám to tady podpálím!!“ Tvl já jsem jak moje matka zděsím se. Tuhle hlášku jsem vždycky nesnášela. Učebnici najdu pod nánosem sešitů, které se ji snažím učit dávat na jedno místo … no nic. Jdeme zpět k našim pracovnímu tomu v kuchyni (jen pro dokreslení … sedíme u jídelního stolu z obou stran, abych kvůli každému dotazu neběhala za Fidorkou do pokojíčku) slov příbuzná nějak namastí a já kouknu na hodinky. Čas jít dělat oběd. V lepším případě ohřeju zbytky z víkendu nebo navaříme v místní restauraci (podpora lokálních dodavatelů, simvás). V nejhorším něco ukuchtím.  A tu hlášku z jarní karantény znáte? „A proč mami nevaříš tak dobře jako ve školní jídelně?!“ Uaaaa… Takže díky covidu umím rajskou, vývar, tvarohové knedlíky a naporcovat velké kuře od našeho řezníka.

Během přípravy oběda vyřizuji pár telefonů do práce (díky Bože za bezdrátová sluchátka … nejlepší investice loňského roku). Přimět juniorku po obědě k výuce je nadlidský úkol. Někdy to jde v klidu, někdy na sebe křičíme, (opět přihodím něco o zametání chodníků) někdy vyhrožuji a nikdy dopředu nevím, jaká z těchto situací nastane. Většinou, když si maluji, jak idylicky den spolu strávíme (jako na té fotce), tak se něco pos…. Klíč jsem k tomu ještě nenašla. Když si sedne k pohádce od paní vychovatelky, mám zase pár minut “pro sebe”. Já svůj oběd dojídám u pročítání připravované vyhlášky o kritériích, při jejichž  splnění je asfaltová směs vedlejším produktem nebo přestává být odpadem. Do toho řeším pár telefonů a přitom mi Fidorka mazaně ukazuje na lístečku nápis, jestli už může mít volno. Je jí jasné, že teď na ní křičet nebudu. Rezignovaně kývám hlavou a řeším reklamaci nevyvezeného plastu a papíru na pobočce v „horní dolní“ a naviguji řidiče kuka vozu, jak se tam dostane.

Odpoledne odpadám a mám výčitky, že jsem nic neudělala pořádně. Na dítě ječím, stravu bych se bála prezentovat před Margit a do práce … pak mi dojde, že musím ještě vyzvednout menší dítě ze školky. Cestou se stavíme u místního pekaře. Pečiva máme na týden jako každý den, ale podpora lokálních se cení, žeano? A dávám si do svého hrnečku na cestu svařák. Konečně má den tu správnou barvu a vůni. Jestli jsem odolala sklouznout k alkoholizmu při mateřské, myslím, že díky karanténě mám slušně našlápnuto 😀

Mezitím se Áčka 5x zeptají, co bude k večeři. Já bych si dala ještě jedno kolo svařáku. Vyřeší to vajíčka ( z naší KPZ ), a když vyženeme drobotinu spát, usedám ještě k počítači. Pokud tedy s Áčkama rovnou nestihnu usnout při pravidelném čtení Fidorky. A to jsem si chtěla pustit ten on-line workshop o změně klimatu. A nebo naopak, když už všechno spí a já bych měla taky, čumím do prázdna a užívám si to ticho, kdy po mně nikdo nic nechce. A třeba tupě čumím do mobilu a nechápu, co dělám blbě, když nestíhám ještě výtvarničit jako matky ve skupině kreativních rodičů.

Když se pak jednou týdně dostanu do kanclu, nevím co dělat dřív, abych dohnala vše, na co prostě nemám během týdne klid. Harmonogram mám rozplánovaný na minuty, snažím se pomyslně nasadit klapky na uši a fretkuji. Mohu pak působit trochu asociálně, až zmateně a upřímne si připadám, jako bych se vrátila po mateřské. S pravidelností pak zůstávám v kanclu do pozdních večerních hodin, abych měla „čistý“ stůl.

V posteli, těsně před tím, než upadnu do říše snů, i když ve mně hlodá ten červík, kolik že jsem toho vlastně během dne udělala, přemůžu se a usínám s pocitem vděčnosti, že mohu být v tuto dobu doma, že zdravou rodinu a mám práci … díky

PS. Postavy vystupující v tomto příběhu jsou smyšlené a podobnost s žijícími osobami je čistě náhodná 😀

PS2. já na to nebohé dítě nekřičím každý den a stejně tak toho do té práce udělám hodně. To kdyby tohle náhodou četl někdo ze sociálky nebo můj zaměstnavatel. Na dotažení deadlinů jsou přece ještě noční hodiny, víkendy a státní svátky a těch je naštěstí v podzimním lockdownu dost

PS3. Jo a Fidorka je fakt chytré děvče, jen se doma hůř soustředí no… a kdo ne, že?

PS4. A máme štěstí, že nákupy většinou zařizuje tatínek cestou z práce.

PS5. A jak to máte doma vy?