Ingliš lesson

Fidorka sice ještě letos školní docházka ještě netýká, tak jsme se jako rodiče 21. století rozhodli, že je třeba ji zapojit i do jiných kroužků než v MŠ. Upřímně jednak i z toho důvodu, aby to příští rok nebyl takový šok, a jednak díky tomu, že jsme dostali skvělé reference od kamarádů a hlavně pomocnou ruku s případným dovážením potomka na kroužek. Vyhrála angličtina. Než se vydá na svojí první angličtinu se zeleným baťůžkem, bylo nám ukecaným majitelem agentury doporučeno vyzkoušet ukázkovou lekci. Mimochodem byl velmi milý, a již podlé mého hlasu poznal, že jsem sympatická hezká maminka.

V útulné třídě se sešla lektorka, Fidorka s Miňonkou a já. „Mám odejít, ať máte klid?“ „Není třeba“, ubezpečila mě lektorka. „Víte, myslím si, že i když nikdy na angličtinu nechodila, učí se rychle, je šikovná, takže to pravděpodobně zvládne s těmi staršími,“ vysvětlovala jsem hlasem ambiciózní matky, která své dítě dokonale zná. Lektorka na mě hodila významný pohled, myslela si své a začala se věnovat Fidorce. Ta seděla na zemi na měkkém polštáři a nedůvěřivě si milou lektorku prohlížela. Na otázky nereagovala, jediný kdo opakoval slovíčka, byla Miňonka, která u toho ještě vytahovala všechny možné učební pomůcky. Fidorka se držela za palce u nohou a lehce se pohupovala dopředu a dozadu a u toho měla výraz totálního dementa. A stále mlčela. Pohled lektorky jasně reflektoval její myšlenky. Něco v tom smyslu o ambiciózních matkách, co neumí odhadnout síly svého potomka. Po vzoru Nevýchovy jsem se jala zjistit, proč moje normálně inteligentní dítě reaguje jako, pardon ten výraz, debil. Nic. Navrhla jsem jí, jestli se přede mnou stydí, že odejdu i s Miňonkou. Zavrtěla hlavou, že ne, načež se mi pověsila na záda a Miňonka na ní. Zeptala se mě, kdy to skončí, že má hlad a kdy uvidíme kámošku Týnu. Lektorka valila oči, nicméně taktně mlčela a já si raději nepředstavovala, co se jí honí hlavou. Slovíčka zvířat, barev a číslovky opakovala stále jen Miňonka. Na konci hodiny řekla Fidorka „baj baj“ a odešla.

Ani jsem se nedivila, když mi lektorka se shovívavým úsměvem doporučila o třídu mladších dětí. Mlčky jsem vše odkývala, zajistila nutné formality a běžela se nadechnout čerstvého vzduchu. Venku Fidorka naprosto bez jakýchkoliv náznaků studu pronesla. „To bylo super, kdy bude další hodina?“ Pak napočítala téměř bezchybně anglicky do deseti. Poté to zopakovala Miňonka, která tedy zněla asi takto: „Wantufrífarfor“ a obě to opakovaly až domů. Tak to bychom měli. Takže gudbajevrybabyendsíjú 😉