Lakovaná

Pozor na to, co si přejete. Na Štědrý den jsme měli doma „veselo“ viz článek o Štědrém dnu. 

Díky sdílení na fb mě kamarádi začali hecovat, ať napíšu knížku. A tak jsem si přála, ať mám více zábavných historek s Áčkama a tím pádem o čem psát. Utekl sotva týden a je tu další. 

Konečně sedíme u pohádky. Po týdnu návštěv, lyžování, bruslení, papání a vycházkování sedíme u pohádky, popíjíme kafíčko od Ježíška. Fidorka se mi tulí na klíně, div nepřede jako kočka a Miňonka kupodivu nic nechce a sama si na gauči hraje s jakousi krabičkou. Rodinná idylka.

Pár minut, opět se otáčím, Miňonka z krabičky vydolovala lak na nehty. Stále jsem v klidu, ten mám problém otevřít i já, natož ani ne dvouleté dítě, kvůli jehož váze na nás chtěla pediatrička posílat sociálku.  Saša Rašilov v roli intelektuálního prince a kominíka v jednom se usmívá z obrazovky. Usmívám se i já a reflektivně otáčím se. Úsměv mi ve vteřině zamrzá na rtech. Miňonka suše otvírá lak na nehty a obsah té miniaturní lahvičky vytéká nejen na babičky sedačku, ale i na ni. Její ruce se lesknou jak čerstvě vyleštěný hokejový stadion a než stihnu přiskočit, jednoduchým gestem si otírá očička a kolotoč se rozběhne. Přiskakuji – bosa narážím prstíky do sedačky, sedačka drží, prstík křupe, v tu chvíli je mi to jedno. Zvedám řvoucí Miňonku ze sedačky a běžím k vaně. Polévám Miňonce proudem vody celou hlavu,  a i když vím, a to nejen z chemie, že lak na nehty není ve vodě rozpustný, věřím na zázraky a furt ji sprchuji obličej a snažím se vypláchnout oko, ano naštěstí jen jedno oko. Řve a chce si mnout oči dál. Trochu se poperem, ale očičko je asi zachráněno, řasy sice prapodivně slepené, ale to není momentálně podstatné.

Fáze 2 – beru odlakovač, bez acetonu, ten je „šetrnější“ a odlakovávám Miňonce celý obličej. V tu chvíli trochu lituji, že to byl bezbarvý lak, kdyby byl barevný, aspoň bych šla na jistotu, co mám kde odlakova. Miňonka řve, dáví se tím smradem, chápu to, ale furt mi přijde přijatelnější mít  dítě poblité po odlakovači, než mít dítě zalepené lakem na nehty se zalepenýma očima a čekat, až se to časem odloupe a dítě zase uvidí. Miňonka je jakžtakž vyčištěna – chemicky. Etiketu jak čistit dítě jsem nenašla, pravděpodobně by tam stejně bylo ruční praní na 30°C.  Slepené vlásky a punčocháčky kupodivu neřeším. Nervy se uvolňují, prostředníček u nohy fialoví a otéká. Hlavou mi zní melodie: “Ty jsi má, levandulová….!“  Jen místo levandulová mi nevím proč naskakuje – „zlakovaná“ Další bouře zažehnána. Jen „vůně“ odlakovače ode dneška působí jak Pavlův reflex.

Krásný Silvestr přátelé a v roce 2017 si dejte pozor, co a jak si přejete. Před týdnem jsem si přála, mít více vtipných historek, pro svoji případnou knížku, díky vašim komentářům jsem se viděla na autogramiádě své knížky „život s Áčkama“ a sotva týden přeskočil, historka jak vyšitá a opět to vypadalo na pohotovost 😉 Vše dobře dopadlo (snad prostředníček u nohy do rána splaskne), a tak šťastné konce po celý rok vám přeje, třeba budoucí autorka knížky 😉