Matky (ne)tolerantní

Nepovažuji se ani za matku extra zkušenou, ani za vyjukanou čerstvou maminku. Musím však říct, že od té doby, co jsem maminkou, mě znepokojuje, nebo spíš překvapuje jedna věc. Ze všech stran slyšíme, jak jsou na tom ženy a převážně maminky mnohem hůř než chlapi. Ať už se jedná o platy, znevýhodnění, když odejdou z práce na mateřskou, nebo když se z ní vrací zpět do pracovního procesu. Souhlasím, ale co mě překvapuje je, že místo, aby si ženy – matky pomáhaly, dokážou si v mnohém jít navíc ještě doslova „po krku“. Jak to myslím? Stačí se jen podívat, v čem všem se musí každá matka zorientovat už chvíle, kdy zjistí, že na těhotenském testu jsou 2 čárky. Sotva dostane těhotenskou knížku, stojí pomalu každý den před nějakým rozhodnutím. A že je to pořádný „fičák“. Rodit doma? V porodnici? Mít dulu? Porodní asistentku? Nosit dítě v šátku? V jakém? Vozit dítě v kočárku? V jakém? Očkování ano/ne? Kojit/nekojit? Příkrmy doma vařené/kupované? Bio potraviny ano/ne? „Klasické“ botičky? Barefooty? Jednorázové plenky/látkovky/bezplenkovou metodu? Výchova/nevýchova? Lesní školky/klasické školky/montessori? Jít do práce po šestinedělí nebo být doma 3 roky?….

Hrne se to na nás ze všech stran, a ačkoliv mám doktorát, a dá se tedy předpokládat, že ovládám umění z velkého množství informací vytáhnout to podstatné a utvořit z toho dílo hodné titulu, jako matka jsem byla a stále jsem občas v koncích. Kde najít tu správnou cestu, kterou se jako rodič vydat? A která je ta správná? Kdo o tom vlastně rozhoduje? Podle mého zdravého rozumu, který jsem si snad ještě uchovala i přes všechny odkojené měsíce, vlastně roky, se stále snažím hledat ve všem tu z mého pohledu „rozumnou“ cestu, která mi především bude vlastní. Žádný extrém mi nepřijde ideální. Ať na tu či onu stranu. Věřím tomu, že žádná maminka (nepočítám procento psychicky nemocných osob), vědomě nechce pro své dítě to špatné a z jejích dostupných informací si vybrala pro sebe tu a tu cestu. Proto mě překvapuje, jak dokáže spousta maminek, které jsou přesvědčené jen o té své jediné pravdě, pomlouvat, nelichotivě komentovat a nerespektovat rozhodnutí maminky druhé. Kterou třeba ani nezná, jen ji někde zahlédne a pak to honem probírá na jednom z internetových debatních kroužků. Místo, aby si navzájem pomáhaly, radily tam, kde je o radu požádáno, soupeří a navzájem opovržlivě mluví o těch druhých. Přesvědčeny jen o té své jediné pravdě.

Ale milé maminky, jsme to my, které ukazujeme svým dětem, jak se mají chovat, my je to neučíme, ony to odkoukávají, takže ony vidí, ty opovržlivé pohledy, slyší ty uštěpačné poznámky, vnímají to porovnávání. My jsme ty, které jim máme ukázat cestu respektu k druhým, ať už s jejich názorem souhlasíme nebo ne. Pokud svým chováním neomezují moji svobodu, je to jejich rozhodnutí a stejně jako chci, aby všichni okolo mě tolerovali a respektovali moje chování a moji cestu, chtějme to po sobě vůči nim. Chtějme z našich dětí vychovat zdravě sebevědomé jedince, respektující osoby, které si umí stát za svým názorem, který ale nikomu nevnucují, a umí tolerovat lidi okolo sebe. Protože my jsme jim tím prvním a troufnu si říct nejsilnějším příkladem v životě. Pojďme dokázat, že maminky nejsou paničky klevetící na pískovišti o plínkách a prdíkách, ale ženy, které umí držet spolu, učí se jedna od druhé, hýbou světem a vychovávají budoucí daňové poplatníky.  Pojďme, tu výchovu nebo nevýchovu, to je jedno, brát s nadhledem a humorem a přes nevyspalé a unavené tváře vykouzleme úsměv, pojďme z tohoto světa, který leckdo hodnotí jako „hrozný a zkažený“, udělat příjemnější místo ke spolužití. Protože milé dámy, ať chceme nebo nechceme, stejně ze života nevyjdeme živí.