Palec v červené

Týden 1.

„Paní Lavrenčíková, zlomené to není, ale v tom kloubu je výron. Dáme to do dlahy, až opadne otok, dotočíme sádru.“

Než mi dojde, co mi na chirurgii doktorka říká, stojím před poliklinikou s červenou bambulí místo palce. Chce se mi strašně ječet. Je to sotva 12 hodin, co jsem si chtěla kupovat nové sálovky a těšila se na nový volejbalový tým. A místo toho tohle. Dopr… dost to bolí.

Řeknete si, jenom palec, ale zkuste si ho chvíli nepoužívat. Prostě vůbec. On má svůj specifický úkol a schválně je na jiné straně dlaně než zbytek prstů. Jsem pravák, ale přeučený, takže moje ruce za ty roky, co jsme spolu, si vypracovaly naprosto jedinečnou synergickou spolupráci a některé věci jsem prostě zvyklá dělat jen levou… ne na záchodě ne… kupodivu na tohle se mě ptalo taky dost lidí, jestli to je TA ruka  … 😉

Během prvního týdne zjistím, že:

• že vyndat z levé kapsy kabátu pravou rukou je obrovská zkouška trpělivosti, někdy i s nulovým výsledkem
• zavázat tkaničky u bot bez palce, je další zkouška trpělivosti, takže volím boty na zip
• že když barevně sladím boty se sádrou, všímají si toho i chlapi a dokonce to kladně hodnotí
• že je mi ta sádra občas malá
• že mi manžel musí mýt vlasy. Uáááá další test trpělivosti, protože to nedělal přesně jak jsem zvyklá, no pochopte, to vytočí každého, ne?
• nehty odmítl stříhat, ale na ty taky dojde
• snubák nedostanu na ruku. No a co. Jenže se toho hned chytne jeden týpek v metru a po společenské konverzaci na téma barevné sádry a sport mě zve na procházku na Petřín. Když mu řeknu, že se zeptám manžela, jestli pohlídá děti, začne koktat něco o tom, že pardon, nemáte snubák. Tvl, protože se mi nevejde na tu nateklou ruku, neasi? Takhle mu to mu samozřejmě neřeknu, nicméně jsem si fakt myslela, že chlapi snubák na rukou žen ingorují.

Týden 2.

• naštvanost rezignovala
• k zuřivosti mě dohání jen to, že si sama neotevřu nic, co je na šroubovací víčko, prostě si to nemám jak přidržet, když si jogurt ve skle zkusím přidržet mezi stehny, víčko povolí a jogurt je víte kde, úplně všude 😀
• nebo taková výměna náušnic…no dobře, mohu nosit celou dobu jedny… no….
• abych nezapomněla – převaz – ruka je zelená jak vodník, sádra „dotočená“, volíme lehčí verzi a la plast…aspoň, že tak
• nasadit kontaktní čočky jednou rukou další výzva, o level výš bych povýšila vyšroubovat jednou rukou pouzdro čoček tak, abych si je ještě před nandáním nevylila
• volím tedy častěji mé zbrusu nové brýle. Zkoušeli jste někdy čisti brýle jednou rukou? Uááá to je mazec. Rozšmudlané, jako když vám v autě dojde voda do ostřikovačů.
• jo a taky mám dost omezený šatník, spoustu bundiček a kabátků prostě přes ten pařátek neobleču … dýchám, nádech, výdech

Týden 3.

• už jsem mazák – zvládám zabalit celou rodinu na víkend, sebe na konferenci i ta peněženka na zip nezpůsobuje u pokladny už tolik neklidu ve frontě za mnou….
• dostávám angínu – prostě normální angínu.  Lenochod na ORL (viděli jste film Zootropolis? Tak přesně ten lenochod) několikrát upustí nástroj, než se mi podívá do krku. Jo a taky mi řekne, že jsem stará, proto to tak dobře snáším tu bolest v krku?! tvl… je mi tak blbě, že beze slova vypadnu z ordinace s první Nemocenskou v životě a těším se do postele.
• angína a ruka v sádře – neuvážu si sama ani zábal na krk
• při otevírání boloňské omáčky ve skle – nejsem rozhodně ve stavu, kdy bych vařila něco náročnějšího než noky a omáčku z DMka nebo Lidlu. První pokus končí boloňská hlavně na mě (jo opět otvírání sklenice mezi stehny 😀
• když opadnou bolesti a první okamžiky vzteku, dojde mi, že je to vlastně super, a že se mi splnilo hned několik přání (bacha co si přejete) – být trpělivější…. že těch tréninků ale bylo … A druhé přání? Pořádně se vyspat a odpočinout si. Protože ten nahoře už nevěděl, jak mě dostat do postele, tak mi poslal angínu 😉 a já za ni děkuji
• čeká mě týden 4. jsem zvědavá, o jaký level se ještě posunu.
• Tak berte každý okamžik jako něco, co je jak má být a někam nás posunout… třeba v červených botech 😉