Peekaboo, I see you

Jsou okamžiky v životě každé matky, které prostě nechcete zažít.  Byl pozdní večer. Sice nebyl první máj, ale u Máchova jezera ano. Děti se postupně spřátelily a utvořily slušnou smečku. Hrály si na kde co a těsně před tím, než jsme je chtěli zahnat spát, hrály na schovku. Naprosto nevinná hra. Obzvlášť s malými dětmi, které se u toho chichotají, hlaholí a piští, takže se samy prozradí.

Jen na dokreslení situace, kde přesně schovka probíhala. V malebném kempu, který čítá 10 chatiček, z jedné strany oplocených, za plotem hned silnice a z druhé ohraničené jezerem. Plážička střídá rákosí. Hodně rákosí. Víc než hodně rákosí. Spousty malých zákoutíček s kachnami a dalším rákosí.

No a jak tak si plánujeme s babi a dědou následující den, zaslechnu, jak si děti špitají, že nemohou najít Miňonku. Miňonka se vyznačuje tím, že oproti ostatním dětem téměř nikdy neprozradí, kde se schovává. Už jako malá cácorka, se dokázala schovat naprosto dokonale. Jednak jí pomohlo její drobné tělíčko, jednak neuvěřitelné mlčení. O to víc překvapivé u ní, která pusu zavře, jen když spí. Začala jsem tak lehce procházet kemp a polohlasem, abych nevzbudila již spící děti, volat „Miňonko!“ … celá smečka dětí za mnou. Malá Věruška mi drobným hláskem povídá:“ Teto, a co když ji přejelo auto nebo autobus?“  „Věruško, běž za tatínkem!“ snažím se mluvit klidným hlasem. Dovede si představit, že tohle jsem opravdu nechtěla slyšet. Venku se začalo smrákat. Postupně se k nám přidávalo víc a víc lidí. Slyšela jsem se, jak „Miňonko“ říkám čím dál víc nahlas a důrazněji. Najednou mi bylo úplně jedno, jestli vzbudím celý kemp nebo ne. Hbitě si beru čelovku a pokračuji. Děda odchází do vedlejšího kempu. Nejsem si schopná vybavit, co měla na sobě. Hlavou mi letí milion myšlenek najednou. Od těch pozitivních až po ty krutě pesimistické, které mě přitahují k rákosí. Ve vodě mezi rákosím něco zahlédnu, krve by se ve mně nedořezal. Naštěstí je to plechovka od piva. V tu chvíli ani jako ekolog neřeším, co dělá plechovka v jezeře a snažím se neustále uklidňovat, že ta potvora je někde schovaná. Další agilní holčička mi říká: “Teto, a co když spadla do toho rákosí!?“ Chce se mi na tu holčičku zaječet, ale chápu, že ona za to nemůže. Blbá hra na schovku. Do pr … začínám po kempu běhat, tep mám asi 300. Přidávají se další a další lidi. Děti volají:“ Miňonko, hra už skončila, vyhrála jsi!!!“ …Nic … uf … Mezitím je úplná tma. Přemýšlím, jestli není čas volat hasiče nebo policii. Co jim řeknu? Žaludek mám stažený jako kámen. Hlavou se mi přehrávají šílené scény všech kriminálek, které jsem kdy viděla. Mezitím ke mně přichází její ségra a brečí. Snažím se být pozitivní pro ni. Za ruku s Fidorkou hledáme dál.No a jak tak si plánujeme s babi a dědou následující den, zaslechnu, jak si děti špitají, že nemohou najít Miňonku. Miňonka se vyznačuje tím, že oproti ostatním dětem téměř nikdy neprozradí, kde se schovává. Už jako malá cácorka, se dokázala schovat naprosto dokonale. Jednak jí pomohlo její drobné tělíčko, jednak neuvěřitelné mlčení. O to víc překvapivé u ní, která pusu zavře, jen když spí. Začala jsem tak lehce procházet kemp a polohlasem, abych nevzbudila již spící děti, volat „Miňonko!“ … celá smečka dětí za mnou. Malá Věruška mi drobným hláskem povídá:“ Teto, a co když ji přejelo auto nebo autobus?“  „Věruško, běž za tatínkem!“ snažím se mluvit klidným hlasem. Dovede si představit, že tohle jsem opravdu nechtěla slyšet. Venku se začalo smrákat. Postupně se k nám přidávalo víc a víc lidí. Slyšela jsem se, jak „Miňonko“ říkám čím dál víc nahlas a důrazněji. Najednou mi bylo úplně jedno, jestli vzbudím celý kemp nebo ne. Hbitě si beru čelovku a pokračuji. Děda odchází do vedlejšího kempu. Nejsem si schopná vybavit, co měla na sobě. Hlavou mi letí milion myšlenek najednou. Od těch pozitivních až po ty krutě pesimistické, které mě přitahují k rákosí. Ve vodě mezi rákosím něco zahlédnu, krve by se ve mně nedořezal. Naštěstí je to plechovka od piva. V tu chvíli ani jako ekolog neřeším, co dělá plechovka v jezeře a snažím se neustále uklidňovat, že ta potvora je někde schovaná. Další agilní holčička mi říká: “Teto, a co když spadla do toho rákosí!?“ Chce se mi na tu holčičku zaječet, ale chápu, že ona za to nemůže. Blbá hra na schovku. Do pr … začínám po kempu běhat, tep mám asi 300. Přidávají se další a další lidi. Děti volají:“ Miňonko, hra už skončila, vyhrála jsi!!!“ …Nic … uf … Mezitím je úplná tma. Přemýšlím, jestli není čas volat hasiče nebo policii. Co jim řeknu? Žaludek mám stažený jako kámen. Hlavou se mi přehrávají šílené scény všech kriminálek, které jsem kdy viděla. Mezitím ke mně přichází její ségra a brečí. Snažím se být pozitivní pro ni. Za ruku s Fidorkou hledáme dál.

Najednou někdo volá: „už ji máme!!!“ Dokud ji neuvidím, neuvěřím. Naštěstí je to ona. Živá zdravá, celá zaražená a mlčí a koukám nechápavě kolem sebe. Celou dobu byla schovaná v altánu, do kterého koukali postupně asi všichni. Jeden tatínek ji vyhlásí borcem večera. Já se celá klepu a držím jí jako klíště. Postupně v té tmě všechny obcházíme, že se našla.

Nalévám si prosecco. Předsevzetí snížit denní dávku prosecca odkládám na neurčito. Děkuji „tam nahoru“ za varování. Miňonka trochu furt nechápe, co se celé seběhlo. A pro naši rodinu dostává hra „na schovku“ úplně nový rozměr.