Pod rouškou karantény

Někde, jasně, že to bylo na fb 😜, jsem četla výzvu: “Popište svůj současný stav názvem knihy.“ Chvíli jsem přemýšlela a napadalo mě hned několik titulů. Když probírám se starším Áčkem učivo, mám pocit jako „Veronika se rozhodla zemřít“. Když vařím, jsem takový „Alchymista“. Když obě Áčka neustále žvaní svými tlamičkami, je tu tak trochu „Příliš hlučná samota“, když mám zrovna náladu, že karanténu beru jako nový začátek, sahám po knize „Restart“ a „Jeď dál“. Když nemohu Áčka zpacifikovat, vyskočí na mě titul „Dítě na vlastní pohon“ a i když Lavris chodí pravidelně do práce a ponorka tedy není zcela na místě, uvažuji o „Sedm principů spokojeného manželství“. A pak mi to došlo, jediný titul, který tohle všechno pojme je „Cyklická žena“. Jen bych ho lehce poupravila na „Multihyperultramegacyklická žena“, protože nevím jak Vám, ale mně se nálady a emoce mění ne během 28 dní, ale během 24 hodin …

Když se tady ten naprosto nový stav objevil, po první panice jsem se ho chopila vcelku statečně a brala to jako životní výzvu. Čas na sebe, na děti, na domácnost, trochu více vařit, péct, dokázat, že homeoffice mám v malíčku, to přece dám, ne? Tak proč si každý den večer říkám, že jsem se těm mým Áčkám měla během dne věnovat víc, řvát míň a využít ten čas, který teď máme v harmonii a souznění? Úkolů ze školy má naštěstí rozumně, ale stejně. Úplně si vybavuji ty okamžiky, kdy můj cholerický otec vztekle 5x zabořil prst k úplně stejnému vzorci v učebnici fyziky a nechápal, co na tom nechápu já. V duchu jsem se tehdy zapřísahala, že takhle svoje děti NIKDY učit nebudu. Ehm… zabodávám prst do učebnice jako přes kopírák … Já vím, je karanténa 😆

Kdo mě zná, zná i můj vztah k vaření. Mě to prostě nějak nebaví, no. Jenže bez něho to teď fakt nejde. Když mi hned 3. den karantény starší dítě položilo otázku: „A mami, proč nevaříš tak dobře, jako ve školní jídelně?“ Chtělo se mi ječet, řvát a běžet do školní jídelny pro recepty, nebo se aspoň přesvědčit o tom, že tam vaří jako v restauraci s 5 Michelinskými hvězdičkami. Nebo vaří úplně stejně jako v každé jiné školní jídelně, jen já jsem tak strašně neschopná matka kuchařka?! Která sice obě Áčka naučila lyžovat, jezdit na kole, plavat už od mimina, chodit a vlastně i mluvit, jíst, a jiné sociální návyky, ale neuvaří jim svíčkovou. A tím pádem jsem asi jediná v republice, kdo nestrádá tím, že není droždí. Ježíš, já vím, že do svíčkové se nedává droždí, ale všichni ho shánějí a nám doma fakt nechybí 😂

K tomu všemu se už 4. týden snažím nastavit ten zasr… režim, který všichni psychologové a koučové v karanténě doporučují. Jenže já ho neuměla nastavit ani před karanténou, natož teď. Online workshopy na téma, „jak si udržet pracovní tempo i během homeoffice v karanténě“ už mě bytostně vytáčí. Na LinkedIn ho postují buď manažeři, kteří si obléknou kvádro i doma, aby si udrželi ty pracovní návyky, nebo Barbíny v kostýmku, kterým mateřská přijde jako sprosté slovo. Takže se jim ty režimy a návyky udržují jedna báseň, když jim chybí 1 – xx proměnných ve formě našich genetických odnoží. U chlapů to většinou na sebe vezmou matky, že? (nejsem feministka, ale koukněte se kolem sebe, hm?! Kolik procent matek má HO a pečuje dál o rodinu? Co tak slýchám, chlapi si většinou zalezou do pracovny a nikdo o nich celý den neví). Navíc mám někdy pocit, že LinkedIn sklouznul k podobnému stylu jako fb…to je ta mrcha prokrastinace … 😜. Když mám pak služební call se šéfem, menší Áčko záhadně odněkud vyštrachá bezdrátová sluchátka, která jsem předtím bezúspěšně hledala. Hovor se tím pádem přepne do sluchátek, šéfa neslyším, na rozdíl od pětiletého Áčka. Co si pak o mé pracovní morálce šéf myslí, raději nedomýšlím. Hovor graduje, když do conf. callu začne vrtat soused, který se rozhodl karanténu zasvětit rekonstrukci bytu. Už vrtá 7. den …tádydádydá ….

Kulturu online jsem nestihla žádnou. Ani jednu galerii, ani jeden balet nebo koncert. Kulturní barbar? Ne, já prostě nemám kdy. Filmy na odreagování jsem dala zatím dva. 50 odstínu čehosi a 50 odstínu čehosi II. Jediné, co jsem si z toho odnesla, byla nevyspalost, protože když konečně celý byt ztichnul, abych se mohla uvelebit s ovladačem v ruce já, bylo půl jedenáctý. Jo a taky zjištění, že Christian Grey je nadabovaný stejným hlasem jako Kung-fu Panda a Anastasia jako Zvonilka. Sorry jako, ale v originále to nedávám. Můj mozek už na to nemá v noci kapacitu. Hele já vím, že zrovna tenhle film bych v originále dala i polomrtvá únavou, protože tady jde o úplně něco jiného, než o intelektuální dialogy, ale stejně. A pak ráno, totálně nevyspalá, si vyčítám, že jsem se měla spíš pořádně vyspat, protože 27 letého multimiliardáře už stejně nezbalím a místo toho jsem měla nastudovat nějaký nový recept, nebo nějakou sofistikovanou činnost pro Áčka.

Navíc jsem hrozná matka, která většímu Áčku v 8 letech pořídila mobil (v rámci cirkulární ekonomiky starý po Lavrisovi, jen tak na doplnění), ačkoliv mi to hned několik matek dobře míněnými, nevyžáanými radami na fb vysvětlovalo, ať to nedělám. Jenže já jí ho pořídila proto, aby měla kontakt se svými kamarádkami a kamarády a nebrala mi furt ten můj pracovní neasi? Takže to naprosto chápu. Komu si má chudák postěžovat, že její matka, je naprosto příšerná, zlá a kdo ví ještě, protože navíc nevaří tu svíčkovou, že jo? Btw, já taky potřebuji kontakt se svými kámoškami. Takže se vybrané večery fakt těším na společný call s holkama a proseccem, kterého jsem si mimochodem objednala 2 krabice. Podpora byznysu kamarádky a aspoň je se mnou doma lépe k vydržení, jasný?

A když je chvilka klidu – rozuměj – nechtějí po mě ani jídlo. Vsuvka – taky se vás už u snídaně ptají, co bude k obědu a u oběda, co k večeři? Chtějí mě vytočit, nebo je to fakt zajímá? Konec vsuvky. No nic, zpět k tomu, že po mě nic nechtějí – ani kontrolu úkolu, ani nic jiného, znamená to, že jsou na balkoně, kde máme 2 živé králíky. Věřím tomu, že kdyby oni dva měli kapacitu, už vymysleli vakcínu proti Coráči, protože jestli tohle tulení a ňuchňání přežijou, přežijou už všechno. No a v tu chvíli se ve mně objeví zase ten dementní hlas, jestli tohle vlastně není trápení zvířat, které bych neměla podporovat. Navíc Áčka hulákají, že to musí být slyšet na druhé straně Vltavy. Jenže já vám jsem v tu chvíli tak otupělá, že je mi to úplně jedno. A místo, abych, když to nejde ven, se ponořila do sebe, jak radí v devadesátémosmém online workshopu, si s 5. hrníčkem kafe (bio fare trade pražírna z naší KPZ) a pořádným kusem čokolády nebo kelímkem Haagen Dazs zmrzliny s makadamovými oříšky, zalezu na tajňačku do ložnice a chvíli dělám, že neexistuji. Mimochodem, ještě se zavírám na záchod, tam tedy ne s kafem a zmrzlinou. Tam zas mám dost literatury na přečkání celé karantény. Jen nevím, jak to Áčka dělají, asi mají 6. smysl, díky kterému rozeznají, že jsem zrovna na záchodě a nutně buď taky potřebují využít ten samý prostor, nebo nutně potřebují něco odněkud podat nebo jinou veledůležitou ptákovinu udělat a potřebují k tomu mě. A to samozřejmě i přesto, že si mě předešlých 20 minut vůbec nevšímala.

Víte, první dny jsem byla tak nějak ztracená. Hltala každého nového nakaženého v ČR, rozčilovala se u tiskovek premiéra, snažila se nastavit něco, abychom doma fungovali, vymýšlela, jak to všechno kreativně uchopit, vytřískat z toho maximum. A do toho se střídavě bála a střídavě se ujišťovala, že to nic není. Když všichni začali šít roušky, přišla jsem si divně, protože kdybych se šití roušek ujala já, zaměstnala bych minimálně jednu výjezdovou jednotku záchranné služby hlavního města Prahy, včetně chirurga, a to jsem nechtěla riskovat. Tak jsem napsala báseň. Aspoň proti trudomyslnosti, snad někoho pobavila a povzbudila.

A někdy mám neuvěřitelnou touhu si vlézt pod peřinu a zbudit se až bude po všem, jenže tak to nefunguje….

A tak stále optimisticky věřím, že až tímhle projedeme, budeme silnější, a budeme si vážit zcela „obyčejných“ věcí. A že se tomu všemu časem zasmějeme a budeme probírat „vtipné historky z natáčení“. Že všichni pochopíme ten pravý smysl této situace, necháme nadechnout naší planetu, a že ti, co celé situace jenom zneužívají ve svůj prospěch, na ty už se vaří voda v pořádným pekelným kotli, a že to bude brzy. A večer místo vyváření roušek, si budeme povídat s rodinou. Jedna prosba závěrem, buďme k sobě odteď na sebe všichni hodnější, a hlavě sami k sobě. A věřte, že společně to dáme.

S láskou Jani

PS: kdy pracuji? V noci nebo brzy ráno. Podle situace. A v mezičase, kdy Áčka v harmonickém klidu dělají v pokojíčku něco, za co na ně budu o pár minut později ječet….

PS2: a tatínek? Ten chodí práce … ještě víc než obvykle. A Ty Vaše konspirační teorie, proč častěji než obvykle si nechte pro sebe jo?