Aneb příběh, jak můj kamarád Péťa, ke své životní přezdívce Průserář přišel ….
Jak se ze mě stal Průserář je jedna z nejvtipnějších historek mého života. S naší partičkou ve složení Monika, Iveta a Milan jsme vyrazili užít si lednový zimní den na vrcholcích Krušných hor. Vrcholky oplývaly půl druhým metrem sněhu a po nočním sněžení již správci běžkařských tratí avizovaly 60 km upravených tras v oblasti Božího Daru a Abertam. Teplota se sice pohybovala kolem -10 °C a sluneční svit byl v nedohlednu, ale na celodenní běžkařskou vyjížďku jsem se přesto fakt moc těšili.
Plán byl dokonale rozpracovaný do nejmenších detailů a byl v něm čas na sport, chutnou krmi i wellness. Přece jen s námi byly dvě kočky, na které jsme chtěli udělat náležitý dojem. Aby se vše urychlilo (především při zpáteční cestě), rozhodli jsme se jet dvěma auty. Sraz byl u Salaše Rýžovna, kde jedno auto zaparkujeme (samozřejmě se svolením místního vrchního pana Hoffmeistera, mimochodem o něm ještě uslyšíte, ten člověk si zaslouží vlastní příspěvek 😉) a následně budeme pokračovat druhým, mým vozem na parkoviště na vrcholu Plešivce. Z Plešivce pak vyrazíme po běžkařských trasách směrem na Rýžovny, kde nás bude čekat zasloužená odměna v podobě gastronomických orgií a pak už jen cesta autem přes Plešivec pro druhé auto a do Wellness centra v Jáchymově.
Plnění plánu probíhalo perfektně. Cesta byla zábavná a já tehdy mladý a divoký jsem Monice pravidelně dokazoval, že Citroen C3 je do zaváté krajiny nejlepší volba a s radostí jsem cestou prorážel metrové závěje. Na Rýžovny jsme se obě posádky dostaly bez problémů. Společně jsme se vypravili za panem Hoffmeisterem, kterého jsme tehdy ještě příliš neznali, abychom od něho získali svolení k zaparkování prvního vozu. Panu Hoffmeisterovi se při pohledu na naše krásné parťačky rozzářili oči a velmi vřele s parkováním svolil. Jedinou podmínkou bylo zachování volného hlavního parkoviště vedle Salaše pro potřeby očekávaných hostů. Pan Hoffmeister proto zacouval svým SUV do uličky mezi dům a třímetrovou závěj a Milan uličku uzavřel nacouváním před vůz pana Hoffmeistera.
Dle plánu jsme se druhým vozem, který po mých řidičských předváděčkách před Monikou, připomínal obrovskou sněhovou kouli na 4 kolech, přesunuli na parkoviště vrcholu Plešivec. A celodenní běžkařský výlet začal. Výlet jsme si užívali parádně. Vtipkování, nádherná krajina a perfektní kvalita běžkařských tras nás i v drsných polárních krušnohorských podmínkách udržovala v euforii. Na Rýžovny jsme dorazili před soumrakem a celí hladoví a promrzlí jsme začali objednávat jednu specialitu za druhou. Jednou jehněčí čevabčiči, pak jehněčí kotlet, na to halušky s brynzou následované lívanci s ovčím biotvarohem a na závěr ještě vyhlášený dezert zvaný šmand. (tady malá vsuvka. Šmand je něco, kvůli čemu stojí za to, si udělat na Rýžovny výlet. V zimě, v létě, prostě kdykoliv. Ono vůbec celá gastronomie pana Hoffmeistra stojí za to. A to i přesto, že na první pohled působí na lidi jak v Hospodě na Mýtince …. Dokáže být nevrlý až to bolí, ale pak vyšvihne kompliment, že se dámám podlamují kolena …. To jen taková malá pozn. autorky založená na vlastní zkušenosti 😉). Mezitím venku padla tma i teplota začala nepříjemně klesat daleko pod bod mrazu a nehodlala zastavit ani na -15 °C. Hosté se pomalu vytrousili a my usoudili, že z dnešního plánu máme odškrtnutou fázi sport a dobré jídlo. Čekalo nás jen nalodění do Milanova vozu, přejezd na Plešivec pro moji sněhovou kouli a výlet do wellness do Jáchymova. Beztak pan Hoffmeister se už také pomalu chystal zavřít restauraci, protože venkovní podmínky dávaly tušit, že ten den už další hosté nedorazí.
Po zaplacení jsme se zvedli k odchodu. Milan zbledl a začal lapat po dechu. Když opět popadl dech, s třesoucím se hlasem nám oznámil, že klíče od jeho vozu, do kterého jsme chtěli během pár minut nastoupit, zůstaly v mém voze na Plešivci. Ups! Shit happens! Využili jsme pobavení pana Hoffmeisterem nad danou situací a navrhli, že by tam s ním zatím naše sličné dívky posečkali a my s Milanem vyrazili na běžkách na Plešivec. Návrh byl přijat a za deset minut jsme se už hnali temnou mrazivou krajinou přes větrnou planinu směrem na Plešivec. Celých 15 km jsme zvládli poměrně dobře a rozradostněni z toho, jak jsme situaci krásně napravili, jsme se už viděli v zahřívajícím se autě na cestě pro naše parťačky. Otočil jsem klíčkem v zapalování nic. Takové to zlověstné, absolutní nic. Ani škytnutí. Stále nic. Za pomoci jednoho dobrovolníka jsme zkusili nastartovat přes kabely jeho vozu. Nic. Zavolal jsem asistenční službu. Dostal radu, že to nesmím v žádném případě roztlačovat a že už mi posílá odtahové vozidlo. Ok. Co teď?
Zírali jsme na sebe a horečně přemýšleli, jak se Milan s klíčkama dostane pro holky na Rýžovny. Varianta, aby naprosto vyčerpaný a sám opět absolvoval trasu na běžkách byla vyloučená. Ač nerad, vzal jsem telefon a volal panu Hoffmeisterovi, abych ho seznámil se situací a poprosil ho o zajištění odvozu pro Milana. Při pomyšlení na to, že pan Hoffmeister je kvůli nám už asi o 2 hodiny déle v práci a já na něj navalím další náš průser, mě děsila a očekával jsem ostrá slova a zavržení. (kdo ho zná, dokáže si to představit v jasných barvách 😀 ) K mému údivu byl ale opak pravdou. Na Rýžovnách ve společnosti našich dívek panovala bujará nálada, holky právě dopíjely pátou rundu a panu Hoffmeisterovi se po vyslechnutí našich potíží smíchy podlamovaly kolena. Takže se hned nabídl, že pro Milana přijede. Oba s Milanem jsme si oddychli, jaké máme štěstí v neštěstí, na takového zlatého člověka. Vzápětí ale zazvonil telefon a tam opět rozradostněný pan Hoffmeister mi svým krušnohorským žargonem před 22. hodinou nepublikovatelným oznámil, že jeho SUV je zablokované mezi domem, závějí a Milanovo autem. Ale že to s kuchtíkem zkusí odházet. Dodnes nevím jak, ale ty dva chlapi během asi půl hodiny odházeli 3 metry utemovaného sněhu a panu Hoffmeisterovi se podařilo s milimetrovou přesností své SUV vyprostit. Všichni díky tomu byli zachráněni a já od pana Hoffmeistra získal doživotní titul „Průserář“.
K úplnému happyendu by se snad už jen hodilo dodat, že já s Monikou a Milan s Ivetou žijeme spolu šťastně a máme spoustu dětí. Tak to ale bohužel ani v jednom případě neskončilo, ale to už jsou zase jiné příběhy od scénáristy zvaného život 😀
Co ale přetrvává, je naše přátelství s panem Hoffmeistrem a nápis „Průserář“, případně „Pan Průser“ často na Rýžovnách zdobí můj zarezervovaný stůl.
A jedna perlička závěrem. Důvod, proč moje sněhová koule nenastartovala byl prostý. Zamrzlý startér, do kterého před tím natekla voda z tajícího sněhu, kterého byl díky mojí předváděcí jízdě plný motor. Oprava byla jednoduchá. Když na jaře (kecám, v garáži 😉 ) roztál všechen sníh z motoru, stačilo vyměnit pojistku za 120Kč a já mohl opět vyjet dělat průsery.
Leave A Reply