Rodinná karanténa

Jako většiny z nás, se tento okamžik v této praštěné době jednou týká. Je až k nevíře, že nám se vyhýbal tak dlouho. Takže když jsem v pondělí ráno uviděla na telefonu Fidorčino číslo, během první vyučovací hodiny, bylo mi jasné, že už i my. Černého Petra pozitivního testu si tentokrát vytáhla ona.

Karanténa

Den 0.

Takže jsem zase sbalila notebook a vyrazila pro moje uplakané pozitivní dítě. Vyrazily jsme hned směr PCR test, doufajíc, že to byl vadný antigen. Když Fidorka zjistila, že ji čeká odběr z nosu, začala trochu hysterčit. Nezabralo ani to, že budeme hezky v teple auta. OK, na doporučení kámošky jsme vyrazily jinam. Já vím, že je to jenom chvilka, ale chápu, že už toho všeho šťourání v nose má fakt dost a když je možnost výběru, co bych pro ni neudělala. Takže místo rychlovky skrz stažené okénko auta, jsme si daly půlhodinovou frontu v tom sychravém počasí. Nezáviděla jsem si, ale byla ráda, že jsem jí mohla aspoň v tomto vyjít vstříc.

Mlčky zpoza roušky jsem pozorovala ty účastné pohledy všech rodičů, kteří se svými pozitivními ratolestmi mířili do fronty ze stejného důvodu jako my. Naštěstí to vcelku utíkalo, já mezitím vyřešila pár pracovních telefonů, Fidorka poslušně naplivala do nádobky a jelo se. Cestou přes McD (když jsem si neužily ten drive in při testu, tak aspoň v McD …. Upřímně jsem potřebovala buď panáka, což se s řízením motorového vozidla moc neslučuje, nebo pořádnou porci cukru. Sezonní taštička s čokoládou a karamelem mi zalepila pusu skoro do večera, ale byla neuvěřitelně výborná a cukr na chvíli zabral. Mezitím jsem přeorganizovala pracně poskládané odpoledne a doma usedla k počítači. Fidorka mezitím trochu odpočívala. Mateřské pudy mi naznačovaly, že tentokrát to asi není planý poplach, přesto jsem si přála, abych si pudové signály vykládala špatně. Zkrátím to, výsledek přišel skoro o půlnoci, když jsem byla plně ponořená do reportingu odpadů za loňský rok a byl pozitivní …

Ačkoliv mám sklony k panikaření a kdo mě zná ví, že to není nic hezkého, navíc v kombinaci s PMS, ale když jsem trochu vydýchala pozitivní verdikt a zklidnila tep, zařekla jsem se, že to vezmu věcně. Tep mi na chvíli ještě vylítnul ve chvíli, kdy mi do došlo, že s kolegy do toho Rakouska na lyže ve středu fakt nepojedu. …. No co dodat … naštěstí mě práce pohltila a já usnula kolem druhé ráno vcelku odhodlaně.

Den 1.

Ráno jsem tu novinku oznámila celé rodině, škole, odhlásila oběd a takové ty organizační pí…. (pardon, jen mě ta flexibilita posledních měsíců už fakt dohání k šílenství …) no nic, nádech, výdech, ledová sprcha a jde se to zvládnout. Fidorka bez teplot jen unavená a s pálením očí …to dáme! Áčka si k snídaní vyprosí „minipalačinky“, které dělávám o víkendu. Je třeba si to udělat hezký, no ne? Nastavuji pravidla (která během dne dodržuji jen já …), protože naprosto regulérně se víc než toho, jehož jméno už mě nebaví, se děsím „rodinné karantény v 3kk“.

Ale optimizmus mě zatím neopouští, se sluchátky v uších řeším pracovní telefony, poměrně rychle vymyslím oběd z plného mrazáku (to je u mě největší úskalí – vaření!!!) a jelikož ještě nemám učení ani pro jedno Áčko, nechávám je koukat na pohádku a sama se ponořím do pracovních úkolů. Dopoledne letí, kamarádi posílají povzbuzující zprávy a je tu oběd. Během přípravy mi pípne SMS z KHS ohledně žádanky na PCR testu mojí Fidorky … to brzy … trochu znejistím, jestli to nemám řešit, ale není kapacita.

Odpo online meeting s ředitelem. Musím se nachystat – podklady i vizáž. Taky máte pocit, že i když se na online meetingy upravíte jako na osobní schůzku, aby nebylo poznat, že jste celé dopoledne v pyžamu, že se stejně zděsíte toho obličeje, který na vás kouká při samotném callu? Naštěstí jsme poměrně záhy vypli kamery kvůli signálu a profilovku mám fajnovou Takže cajk. A zatímco já vysílám z dětského pokojíčku, kde je mimochodem ukrutná zima, Lavris „vezme“ jejich top management do naší ložnice Mezitím úžasná sousedka doveze učebnice ze školy.

Pod vlivem nevyspání a nervů z posledních 24 hodin v podvečer vytuhnu na třpytkami posetém gauči. Zlatíčka totiž odpoledne vyráběla třpytkový sliz, jehož výrobnu Miňonka dostala v neděli k narozeninám (díky tcháne). A pak, mezi alchymistickou výrobou, stříháním malých samolepčiček, papírů a malování, kreslení a hraní si nejprve s legem, po té s „arzenálem“ koní od Schleich (zasvěcení vědí), samozřejmě využijí matky v bezvědomí a chopí se mobilů … je mi to jedno.

Když se proberu, a zjistím, co mají za dnešní den vlastně dohnat, posadím je k úkolům. Najednou jsem v kurzu. „Mamí, jak to mám počítat?“ „Mamí pojď sem, jak se píše tohle písmenko? „Mamí, počítám to správně?“ „Mamííí!!!“ Miňonka od psaní neustále vstává a chvílemi píše ve stoje u kuchyňského stolu … vidět tohle její třídní, jsem si jistá, že máme za dveřmi sociálku… Mamíííí!!! Tvl …ještě slabikář a vodstvo ČR … přeskakuji od jedné ke druhé … pak to ukončím. Zítra je taky den, to je jediná jistota.

Jdu vařit polívku a neustále okřikuji rozjařená Áčka. Hele já vím, jsem neskutečně vděčná za to, že kromě pálení očí a částečné ztrátě chutě, (to mi došlo ve chvíli, kdy si do polévky nasypala skoro celou slánku …) je vlastně ok. A pevně věřím, že takhle to bude celou dobu karantény …. Ale kde s v nich bere tolik energie? A to jsme všichni doma teprve 1. den … Respektující metody přecházejí ve vyhrožující (zákaz mobilu a pohádek … ehm … ) Ani „počítám do tří“ už moc nezabírá …. Večer jsem zralá umístit Áčka do baby boxu …

A zatímco se Fidorka sprchuje s vidinou společného filmu v posteli, Miňonka ječící přiběhne z pokojíčku s pusou plné krve …Ježíši co to zas? Potvora šla mlsat a jelikož tu čokoládu má v šuplíku asi od Velikonoc, vylomila si s ní zub. Tedy, jen částečně. Zub dorvala maminka a večer přijde zoubečková víla. Upřímně v duchu té čokoládě děkuji, ušetřila mi návštěvu zubaře, protože nový zub už rostl v druhé jak u žraloka. A pak mi moje malá bezzubka vypráví vtipné video z „jůťůbu“, kde přiletí k holčičce zoubečková víla a tatínek si ji splete s mouchou a plácne ji plácačkou na mouchy. No tak my plácačku nemáme, tak snad zase v klidu odletí …

Konečně usedáme do postele s filmem na notebooku. Mám každou pod jedním „křídlem“ – občas se ty třepotající povolené otučněné svaly na pažích hodí a já děkuji, že i přes ten nekonečný zmatek nad zmatek, to zatím vypadá dobře a že to dáme.

A také vím, že tato malá „melodramata“ neprožívám ani první a ani poslední, a že většina z Vás má něco podobného jen v jiných „barvách“ již za sebou a vy víte, že to trochu schválně vypravěčsky přeháním … a tak nám všem přeji letos opravdu hodně sil. Však my to dáme!

PS: to na obrázku mi Miňonka položila na klávesnici, když jsem na ně trochu zvedla hlas … trochu víc …. a dodala „Dej si kafíčko!“