S dědkama na lyžích

To se tak někdy stane a najednou jsem měla před sebou 2 měsíce volna. Bylo jen na mě, jak s tím časem naložím. Takže když přišla nabídka od mého táty, jet si s ním zalyžovat na Kaprun a zahájit lyžařskou sezónu už v listopadu, odpověď zněla jasně. ANOOOO! Navíc s partičkou sedmdesátníků, kteří takhle aktivně tráví svůj důchod. Btw ten název “Dědkové na horách” si vybrali už dávno předtím, než jsem s nimi vyrazila na hory já😜.

Možná si teď představíte skupinku šedovlasých stařečků v kostkovaných bačkorách, s hůlčičkou, kterou občas nerudně fláknou drzého teeneagera, šourající se pomalým krokem, s vyndavacími zuby a tlačítkovým telefonem Alcatel One touch easy. Jenže upřímně, já takové seniory osobně vlastně neznám. Tohle jsou kluci, kteří spolu bydleli v Podolí na koleji od roku 1971 a doteď spolu jezdí v zimě několikrát do Alp, v létě na kola a společně i s manželkami pořádají každoroční víkendové třídní srazy po celé republice. Jo a dokonce proběhlo i několik ročníků “Podoláků s pravnoučaty” (ano, naše obě Áčka se samozřejmě aktivně zapojila 😊). Takže s těmahle týpkama jsem vyrazila. Musím podotknout, že Lavris souhlasil, že se o Áčka týden postará, takže odjezdu nic nebránilo. Kluci mě hned přidali do WA skupinky, takže žádný tlačítkový telefon, sledujete jo?😉😉 Ve skupině se mimo jiné detailně plánoval i jídelníček. Když taťka nahlásil, že posledním účastníkem zájezdu jsem já, Olda s Liborem začali řešit stravování. V první chvíli jsem se trochu bála, že budou chtít, abych jim vařila já, což bych jim nepřála, ale oni naopak řešili, jestli jím vše, co hodlají vařit. Od té doby, co jsem porodila, sním jakékoliv (téměř, když to nebude dršťková) jídlo, které nemusím vařit. Takže bych skousla i sekanou s vlašákem, jak bylo původně v plánu, ale kluci kvůli mě naplánovali k sekačce brambory. Bylo to o nich neskutečně pozorné a byla jsem za to vděčná. Všechno naplánovali. Místo, ubytování, termín, čas odjezdu, čas i místo oběda cestou tam i zpět a já se cítil jak v ráji. Nemusela jsem nic. Zabalit jen a jen sebe a být nachystaná v ten správný čas. Hned v autě mi kluci ukazovali fotky promoce, kde jsem dobrovolně obdivně zírala na mé oba rodiče, kterým to v té době neskutečně seklo. Tak po někom být musím, že? 😜 Cestou jsme pak kecali o všem možné, doporučovali si zajímavé appky – Skitrecker 🤩, a tak a chvílemi jsem si tedy přišla jak Áčka – civěla jsem totiž intenzivně do mobilu 😂.

S druhou posádkou jsme se potkali na Benešovské, na jedné pumpě u kafe. A až tam, jsme se dozvěděli, že Míra hodil záda při plnění rakve lyžemi. Čistý pád na záda a hlavu, na chodník, navíc z prahu S-maxe, takže docela z výšky. Míra je chlap jak hora. (pamatuji si ho ještě jako dorostenka, kdy nám pískal zápasy a na tom empairu vypadal ještě větší 😁!!!   Taková historická vsuvka alias zpátky do minulosti. Tak co si budem, já už dorostenka také dávno nejsem, ale to jsem odbočila. Zpět k rozbité hlavě. Když jsem viděla toho habána, jak sedí úplně bledý ve voze, odmítá vystoupit a skrz prošedivělé vlasy mu prosvítá zaschlá krev, letěly mi hlavou myšlenky. Něco o neposlušném dítěti a představovala jsem si, jak první, co budeme v Rakousku hledat bude Traumaclinic. A zároveň jsem přemýšlela, jak je kdo asi jazykově vybavený, jestli los nepadne na mě. Ani pokus vysadit ho u příbuzných v Českých Budějovicích, kde by chtěl žít každý, nevyšel a jelo se dál. “OK, je dospělý, neřeš to. Od toho tady nejsi” okřiklo mě jedno z mých schizofrenních já a dál jsem se věnovala svému mobilu a chvílemi klimbala.

Zajímavé je sledovat, jaké aplikace používají jednotlivé generace. Když nepočítám již zmíněný Ski tracker. U toho mě fakt překvapilo, že jsem skoro jediná z této skupiny, kdo ho nemá. Navíc mi bylo hned jasné, že moje soutěživá povaha rychlost 91km/h, kterou tam Libor měl, budu chtít překonat. 🤩🤣 Ale zpět k aplikacím. Kluci jsou přesně ta generace, co má soukromý email na Seznamu a k navigaci používá Mapy. Proto Mapy obě auta odnavigovaly úplně nesmyslně z dálnice, někam na kozí stezku. My rozhodně nejeli offroadem ani čtyřkolkou, takže dodnes nevím, jak se nám podařilo to přežít. Trochu přeháním, ale řekla bych, že naši strážní andělé ví své. Slovy klasika: “Jeli jsme delší, o to horší cestou!”.

Do cíle jsme tak dojeli poměrně pozdě, za listopadového slejváku a všichni ocenili meruňkovici od majitelů penzionu na uvítanou. Byli to Češi, takže komunikační bariéra skončila ještě dřív, než začala. S dcerou majitelů jsme si hned padly do oka, potykaly si a dostala jsem velké množství informací. Rozdělili jsme se do pokojů, dokonce nabídka převyšovala poptávku a šlo se na další kolo meruňky. A zatímco jsem plánovala, jak si na horách odpočinu, jak se vyspím, kolik toho přečtu, nebudu to přehánět s alkoholem … Ještě před večeří jsem v sobě měla já nevím asi 4 panáky a bylo mi jasné, že tohle bude jízda. 😎

A že to bude jízda nejen o množství panáků, ale i plná aha momentů, mi došlo poprvé ve chvíli, kdy jsem cestou kolem jednoho pokoje zaslechla, jak se dva účastníci baví o tom, jak jsou zase strašně rádi takhle pohromadě a jak se na tenhle zájezd těšili. Já jsem zvyklá, že si to říkám s kámoškama u prosecca, většinou, když se nám podaří vytáhnout někam všechny děti a zabavit je, ale bylo až dojemný slyšet to říkat dospělý chlapy. 

Ještě než jsem po 4. panáku šla fakt spát, uvědomila jsem si, že tohle bude i vysoká škola života. Všichni se shodli, že rozhodně nechtějí skončit v domově důchodců. Upřímně, pokud by tahle banda byla v jednom dohromady, tak to by byl velký punk a litovala bych sestřičky, které by tam pracovaly. Ale jak jsem pochopila, kluky spíš vyděsila historka tchána jednoho z nich, který odmítal zůstat v domově pro seniory, protože mu nechtěli pouštět Pornhub. A pak že důchodci řeší slevy na letáku v Kaufladnu. 😂🤣

První den plánovaný na lyže nás bohužel probudil dost intenzivním deštěm. Takže nakonec jsem byla jediná, kdo risknul vyjet až nahoru. Upřímně, byla mlha a chvílemi hnusná difuze, takže člověk nevěděl, jestli jede nahoru nebo dolů, díky čemuž jsem se rozplácla hned druhou jízdu na úplný rovině. Tak to bude zajímavé … letělo mi hlavou stejně rychle, jako se skácelo moje tělo na sněhovou pokrývku. Zpočátku mi dělalo problémy se zorientovat, ale pak to šlo. Nezbytná byla samozřejmě i selfíčka s mlhou, která mi kazila plány, postovat na všechny moje sociální sítě nasírací fotky z hor, ideálně kolem 10. dopoledne, kdy všichni makají 😉😁 No ale podařilo se mi provokovat i s mlhou. A já si jezdila i v tom marastu. Než jsem se stala matkou, tímto počasím bych velmi intenzivně opovrhla a nevylezla z chalupy. Lidé se však mění, stejně jako některé návyky. Prostě díky roli matky jsem tak nějak otrkanější a víc vydržím, i blbý počasí. Tak hlavně, že jsem na vzduchu, no ne? Jo a taky prej Není blbé počasí, jen blbé oblečení. Takže když jsem obnovu svého lyžařského outfitu pojala jako osobní investici a nešetřila na sobě, chci vidět ten efekt. 😁😊 A skutečně. Mokrá jsem fakt nebyla a zima taky dobrý. I já zimomřivec!! Modří vědí 😉 a mohli by vyprávět o mém pověstném rampouchu u nosu 😁… ale popojedem. Po lyžování na mě v penzionu čekala teplá večeře a drink. No jak jinak! Večer pak probíhal za přítomnosti majitelů, kteří emigrovali v roce 1988 (ano, kdo to mohl tušit, že je to tak blízko ….). Bylo zajímavé slyšet, co lidé museli podstoupit, aby se dostali za hranice. V tu chvíli mě mrzelo, že tohle neslyší Áčka, rozhodně by je to obohatilo víc, než hodiny dějepisu.

Kromě dějepisu došlo i na vysokou školu života. Od Míly jsem se například dověděla, jak funguje “ambulantní manželství”. Tento model manželství mi nepřišel vůbec špatný a několikrát jsem si na něj od těch hor vzpomněla. 😁 Olda zase kromě svého umění v kuchyni, předváděl slovní etudy v podobě nikdy nekončící zásobě vtipů. Vždycky se trefil k tématu, o které byla řeč, a za celý týden nezopakoval žádný vtip 2x. To prostě nechápu. A jestli si nějaký pamatuji? Tak ten je taky dobrej! 😁 

Další den jsme lyžovali společně. Celá skupina mě brala jako zkušenou místních sjezdovek. No sice, jsem před ostatními měla o den náskok, ale upřímně, já jsem to tam bez mlhy nepoznávala 😂. No a primárně jsem se povědomě pasovala do role “instruktorky”, která neustále celé družstvo přepočítávala jak kvočna a stavěla po pár metrech, abych minimalizovala ztráty. Po společném obědě jsem vyrazila na svah už jenom já. Nohy mě sice docela dost bolely, ale vidina fyzičky a vyrýsovaných stehenních svalů, mě zvedla od štrůdlu a šla jsem statečně pokračovat. Kluci mi pak společně s taťkou přišli až pod lanovku s botami na přezutí. Jeden mi nesl lyže, druhý lyžáky a já si tu jejich péči neskutečně užívala. Večer se nesl nejen v duchu výborné večeře, jak jinak, ale i videí ze všech možných srazů. Míra je totiž výborný kameraman, se smyslem pro úžasný humor a skvělou hudbou, která video dotáhne k dokonalosti. Navíc je to takový náš rodinný kameraman. Natočil mi svatbu, i tu druhou, i ségry, takže jsem zavzpomínali. A díky němu mají kluci spousty krásných zachycených okamžiků. Na těchto vzpomínkách by se dal ideálně demonstrovat nejen vývoj módního průmyslu, ale i zábavy všech zúčastněných. Zatímco v devadesátkách jeli na vodu a večer jim přijela zatančit striptérka z Českého Krumlova, poslední ročník proběhl sice také ve člunech, ale s motorem a kormidlem. Každopádně smekám. Schází se každý rok. Bohužel občas už i na pohřbech, ale to je život. A já věřím, že srazy s naší gympláckou partičkou, budu po vzoru táty organizovat, dokud budeme chodit … po svých …🤩

Poslední den si užíváme sluníčka. Sice “trochu” fouká, takže si odpoledne přijdu jak na Matějské. V jednu chvíli hledám v batohu dokonce igelitový pytlík, když to kabinkou hází, jak na centrifuze. Tak dobře, to jsem si trochu zapřeháněla 😉😜 Ale moje investovaný hadry drží v tom větru, kvůli kterému nejezdí kabina do horní stanice a já jsem happy. Konečně vidím kam jedu, lidí je sice trochu více, ale vadit nám to začne až po obědě. A zatímco kluci dávají drinky, já si dopřávám pár jízd pro sebe. Cestou dolů se v mezistanici ještě stavím v outletu. Tátovi posílám sms o shoppování a úplně ho vidím, jak se dole chytá za hlavu 😉 a taky že ano. Hned jak vypadnu z kabinky u parkoviště, ptá se, co jsem tak nutně musela nakupovat. Zajímají se i kluci, kteří mi společně zase přinesli boty na přezutí až k lanovce. Když jim vysvětlím, že měli 50% slevu a ta mikinka, byla ještě o 20€ levnější, protože se vejdu do dětské velikosti, chápavě přikyvují, ale dožadují se módní přehlídky. A tak jim hned svůj úlovek, jen co shodím přeskáče, ukazuji. Ta mikinka, kterou jsem tam nemohla nechat, totiž barevně jako by tvořila pár s mými kalhotami na lyže. Svůj lyžařský outfit jsem tak doladila k dokonalosti, takže všichni obdivně tleskají, že tedy to je super nákup, a že už chápou, proč na mě museli čekat o půl hodiny déle, než normálně. Prostě zlatíčka 😊😍.

Bylo to moc fajn. Díky večernímu společnému popíjení a povídání mi došlo, že jim tuhle bandičku, která to spolu táhne přes 50 let, vlastně závidím. Jo, pošlou se do pr***e, špičkujou se, ale čiší z nich opravdový přátelství. Každý z nich má už v tom osudu pár (ne)pěkných zářezů, ale poprali se s tím a žijou dál. Užívají si život, sportujou, někteří ještě pracujou, protože je to baví a můžou. Někteří se starají o vnoučata a někteří prostě jen jsou. Ano, nesmím se s nimi bavit o elektromobilitě a Greendealu 🤣🤣 , což bylo pro mě hodně těžký, ale jinak? Klobouk dolů. Protože přesně takhle si představuju přátelství v tom nejryzejším slova smyslu.

Díky, že jste mě na pár dní vzali mezi sebe. Tak nějak si zase trochu víc vážím života a všeho, co v něm mám. A dali jste mi naději, že být důchodcem nebo raději seniorem😊 , může být vlastně pořádná jízda plná sportu a srandy 🙂 Bylo mi s vámi fajn a třeba mě ještě někdy někam vytáhnete.