Safari v srdci Evropy

Pokud očekáváte příběh z centra afrického kontinentu, s vůní prachu uprostřed nefalšované divočiny, tak ani nečtěte dál. Pokud se ale chcete zasmát a jak 3 matky s 5 dětmi objevovaly Safari v zemi v srdci Evropy, pak si udělejte kávu nebo si nalijte něco dobrého do skleničky a směle čtěte dál.

Nutno ještě podotknout, kdo sleduje moje psaní delší dobu, že podobnost s matkami z „Itálie“ nebo příběhu „Áčka na vodě“ není ani trochu náhodná, prostě to jsou moje parťačky pro podobné zážitky. Takže když na podzim loňského roku přišla od naší HR guru lady „D“ nabídka vyvézt potomky na Safari a spát mezi žirafami, nejprve jsem si poklepala na čelo, podruhé, když jsem viděla cenovou nabídku a potřetí jsem už přikývla Áčka budou mít zážitek. No tak samozřejmě. Zážitků bylo nepočítaně. Ale postupně.

V pátek byl u našeho domu přistaven 7 místný Kodiaq, kam jsme některé věci s lady „D“ rvaly trochu pod tlakem, obzvlášť koloběžky (které ještě svojí roli sehrajou), jsou fakt hodně skladná zavazadla 😁 ale vyjeli jsme. Lady „J“ z jiného směru, ale cíl byl jednotný Safari Dvůr Králové nad Labem. Ještě jsem všichni ani neopustili hranice Prahy a v 17:00 volá neznámé číslo, kde že jsme, že u recepce na náš čeká průvodce na krmení žiraf … ehm … někde nastal error 😒. Tak nějak chyba v překladu. Holt některé už potřebují silnější brýle. (já ne 😜) Žirafy už nestihneme, hlavně, abychom tam vůbec dojeli. Po zhruba hodině cesty, se nám totiž rozsvítila kontrolka „spojka v nouzovém režimu“ a dovětek – „lze pokračovat v cestě“… tak když lze, tak jedem. Večeři jsme pořešili u McD pšt ….

Ještě za světla jsme dojeli do Dvora Králové. ZOO jsme našli poměrně jednoduše, horší už to bylo s vchodem na Safari. Kroužili jsme okolo areálu jako supi … ale nakonec jsme trefili i cestu do víkendového dění – stanového městečka. Tady je na místě podotknout, že na další 2 dny a 2 noci, měl být naším místem bydlení Safari Park Resort a konkrétně na nás čekal obří stan pro 8 lidí, s kuchyňkou, koupelnou … a hlavně výhledem přímo do výběhu žiraf, zeber a jiných zvířat.

Na recepci jsme s „D“ vyfasovaly klíč od VIP stanu č. 1 a obě jsme svorně přikývly, že víme, podle mapky, který to je. No nevěděly jsme. To už se přidala lady „J“ a dvě SUV za sebou projížděla místa, která asi úplně projíždět neměla. Pak z nich byl „trochu“ problém i vyjet. Já jsem mezitím ladně (ladně je silný výraz, neb je důležité zmínit, že od pondělí jsem měla na krku límec – zpevňující nikoli ozdobný, protože jsem měla tak zaseknutý krk, že jsem se musela otáčet celá …. 😂😂). Takže jsem ladně jak střelená laň vyskakovala z auta a zkoušela u každého stanu s číslem 1, jestli se dostanu dovnitř. Na třetí pokus se podařilo. Opravdu pasoval do toho obrovského stanu! Holky ještě ani nezaparkovaly a děti už se hrnuly z aut urvat si svůj flek na spaní. Poté, aniž by si všimly, že z balkonu vidíme přímo na 2 žirafy a zebry a další zvířata, vylovily fotbalový míč a zmizely v kempu. A my tři jsme si konečně otevřely zasloužené Prosecco.

Když se lehce zešeřilo, matky rozhodly, že všichni půjdeme prozkoumat potemnělou ZOO. Tajnou branku pro ubytované jsme se s koloběžkami jsme se všichni vydali mezi pavilony a výběhy těch afrických zvířat. Zrovna, když jsme si s holkama říkaly, že ty koloběžky byl super nápad, u pavilonů goril nás lehce sjela paní, který by mohla dublovat Major Houlihenovou ze seriálu MASH. Zvuk freeride koloběžek skákajících z každého obrubníku, je totiž pro místní zvířata dost neznámý zvuk a mohl by je vyplašit. Představa splašených zvířat byla asi dost silná, protože v noci se mi pak zdálo, o ženě, která v té ZOO ve stoje kojila malé gorilí mládě a až s odstupem dvou kroků mi došlo, že to není žena, ale oblečená napřímená gorila, oblečená do ženských šatů. 🤣 Ano divoké sny v divočině 🤣 ale zpět na Safari. Byl to zajímavý pocit, kráčet mezi těmi výběhy, nikde nikdo jen my a spousta neznámých zvuků. No a pak už jsme jen zalezli pod chlupaté zebří deky (ne nebyly ze zebry, jenom je imitovaly 😊) a spalo se.

Druhý den ráno děti nemohly dospat, aby si mohly zase kopat. Ještě, než se matky vypotácely ze svých pelechů, stihly děti kopnout balon do výběhu. No ano, k těm žirafám, zebrám a antilopám. Naštěstí je nenapadlo pro ten balon lézt a vypravily se samy na recepci. Po parádní snídaní na maminky čekala masáž (tu jsme neprošvihly) a mezitím proběhlo zasloužené prosecco na terase s výhledem na ta živá africká zvířata. Já vím, že až moc často zmiňuji „ta africká zvířata“, ale mně přišlo, že si to vlastně užíváme my matky víc než ty děti. Jako by to pro ně byla jen kulisa, která je má bavit. Já vím, tohle moc vtipný není. No a kolem poledne jsme se konečně vypravili do ZOO. Ty pozornější z vás jistě napadlo, co ten míč ve výběhu?! Nebojte, nenechali jsme ho tam jako zákusek zebrám(já vím, že je to blbost, že jsou býložravci), ale vytáhli ho šikovní zřízenci, kteří se o areál starají. Celý den jsme pak strávili mezi zvířaty (hele jestli myslím ty dvounohé, s batůžky, cukrovou vatou, zmrzlinkami a nevím čím ještě nebo ty za skly a mřížemi, vlastně nechám na vás…) za naší skupinku mohu říct – chvílemi to bylo fakt náročné. Krk bolel, děti občas prudily, vyžadovaly zmíněnou cukrovou vatu a já měla při pohledu kolem sebe tak trochu pocit konzumního zmaru. Ale přežila jsem to i já. Dokonce i vlez do umělého termitiště, které bylo skoro uprostřed výběhu nosorožců a kam se člověk dostal takovou rourou, která byla o průměru menším, než stará kanalizace pod Prahou (no prostě jsem nemohla jít narovnaná, ale pěkně po 4, což s tím zaseknutým krkem, šlo naprosto jednoduše a ladně… ) a to nás ještě čekala výzva lanového parku. Usměvavý instruktor nás pěkně zkásnul, nasadil dětem helmy na hlavy a pak požádal o dospělý doprovod. Jak stojí v podmínkách. A kruci, já zablokovaný krk, lady „J“ se bojí výšek, takže „nejkratší sirku si vylosovala“ Lady „D“. Odvaha jí nechyběla nutno podotknout, a naštěstí se u ní projevil její gen ambicióznosti a řekla si, že to dá. A dala. Stejně jako všech 5 dětí. Trochu ji vyhecovali další tatínci, které svojí přítomností zase vyhecovala ona. Takže naprosto ukázková win-win situace 😁👍

Když všichni dolezli zdraví a živí, nastalo posilnění párkem v rohlíku a pelášili jsme ještě stihnout hrochy a lvi a zpět na recepci, kde už v 20:00 byl přistaven safari bus. Otevřený, takže pavilon lvů jsme vzali bezpečným obloukem. Jako průvodkyně této jízdy se ukázala být Major Houlihenová a naprosto regulérně mě dostala svým vyprávěním. Netušila jsem, kolik je druh antilop, gazel a jim podobných. Do té doby to pro mě byly „kozy s různě zahnutýma rohama“ (pardon, všem těmto zvířatům se omlouvám) … a musím říct, že bylo vlastně kouzelné si téměř sáhnout na ty licho nebo sudokopytníky, pasoucí se po všech těch loukách, stráních, při zapadajícím slunci. Vidět volavky a pelikány, jen tak u rybníka. Podle vyprávění se daří v této ZOO rozmnožovat některé ohrožené druhy, jejich žirafy se ničeho nebojí, ani kopců, ani mostů, které by neměli dát fyziologicky a tady ano (prostě si v klidu podejdou most a nebo si seběhnou z kopečka …) takže tohle byl opravdu zážitek. Slunce pomalu zapadlo za výběh lvů a my se celí ucaprtaní vrátili do našeho Safari Big stanu. Ještě rychle popřát naší Fidorce k svátku a konečně ty děti taky vysprchovat a po pravidelné dávce prosecca do hajan.

Ranní budíček proběhl díky zvonícímu mobilu jednoho z dětí už v 7:15 grrrrr a kdybychom ho náhodou přeslechli, podařilo se někomu z dětí rozflákat skleněnou misku. Na té dřevěné podlaze to nešlo přeslechnout. Takže pěkně vstávat lenoši, a balíme. Po vydatné snídaní vypouštíme děti do ledového bazénu (no má 20 stupňů, oproti Baltu kafe …), a pak už se pomalu ale jistě přesouváme na další kolo ZOO, ale hlavně do suvenýr shopu!!! 🙈 Miňonka se nejméně 20x ptala, jestli už mají otevřeno. Ještě nastavit finanční limit a vstoupit do jámy lvové! Ach tyhle suvenýr shopy…. Hele už slyším některé z vás, jak tohle máte perfektně nastavené, že vaše děti nic takového nepotřebují, a že je to věcí vysvětlení a priorit … ok, beru, respektuji, vy respektujte moje rozhodnutí, my prostě šly koupit suvenýr …bylo to náročné … tolik plyšáků, korálků, tričíček, plyšových kabelek, kloboučků a hrníčků, to by se jeden zbláznil 🤣 Já se bavila pohledy na stejně zoufalé rodiče, jak se snaží držet své potomky v rozumných mezích. Bylo to těžké, i já bych si vybrala, ale já si tento měsíc už svoje „suvenýry“ vybrala. Kontrola znamének na soukromém kožním, speciální vyšetření na soukromé klinice a pokuta za rychlou jízdu. To by bylo plyšáků 😁 Nakonec dobrý, do limitu se Áčka vešla, obě holčičky zářily, došlo i na dárek ke dni otců. A tu opici, co si vybrala Miňonka, která člověka i obejme, si budu půjčovat do práce místo límce na zaseklý krk 😁. Pak už jen projít pavilon plazů, mrknout znovu na slony atd atd a je čas na oběd.

Strýček Google nám doporučil Restauraci za vodou. Čas čekáním na jídlo si děti ukázněně krátily na fotbalovém hřišti, střílením penalt do brány, za kterou byla vysoká síť. To je přece geniální. Ne není, síť nebyla dostatečně vysoká. Ups. V jednom okamžiku se úplně zastavil čas a celé osazenstvo restaurace nevěřícně zíralo, jak balon suše přeletěl ochrannou síť a namířil si to na terasu plnou obědvajících hostů. Nevím, jak je to velká pravděpodobnost (statistika mi nikdy nešla), ale ten balon se vyhnul poměrně nízko zasahující střeše, zábradlí a přistál na hlavě takové dámě, ověšené zlatými šperky a silně nalíčenými rty. Scéna jak z filmu. Ozvalo se zaječení. My tři matky jsme okamžitě vyskočily a běžely k dotyčné. Té spadly brýle i několik šperků a já se modlila, aby autor toho vysokého kopu nebyla moje fotbalistka Fidorka. Ne, nebyla. Autor se přiznal pod nátlakem ostatních dětí a my se s holkama modlily, ať rychle donesou jídlo a můžeme zmizet. 😃

Cesta domů, i přes opět rozsvícenou kontrolku „spojka v nouzovém režimu“, která se fakt
divně chovala, proběhla úspěšně. Auto teď odpočívá v servisu, já bych po tomto víkendu potřebovala jeden na zotavení 😂. I tak díky za další, zážitky nabitý víkend. Nemohu se dočkat dalších společných cest!😃