Sebepoznávací túra

Jedeme životem našich každodenních starostí i radostí. Občas nám dojde dech a jako ten křeček v kolečku se neumíme zastavit. V horším případě do sebe ládujeme nějakou tu chemii v podobě tabletek na kde co, abychom utlumili a přebili, v lepším zkoušíme meditovat a dýchat. Přesto dobíháme s jazykem na vestě na hodinu jógy, abychom pak v potu tváře vyzvedli dítě za školy, zajistili večeři a jiné nezbytnosti a ráno zase nanovo.

Pokud vás nezastaví nemoc nebo úraz a najdete tu kontrolku v sobě, máte zčásti vyhráno. Je hodně fajn a osvobozující se zastavit a zkusit něco jiného. Ale jako co? Jako třeba zážitkový výlet s Alčou. Prostě si domluvíte termín. Sejdete se ráno na domluveném místě, obujete trekové boty, vypnete telefon a jde se. Doporučuji sváču, hodně vody na pití a péřovku s sebou (tedy pokud zrovna není léto). Je jedno, že nevíte kudy. Trasu vybírá Alča. Podle zdatnosti každého klienta. Pro mě naprosto osvobozující, na chvíli nic nerozhodovat a nechat se vést. Nejdřív tlacháme tak obecně, sem tam se Ali zeptá a pak už jen mluvím a valí se to ze mě. Melu páté přes deváté, aspoň z mého úhlu pohledu. Ali však začne zkušeně pokládat otázky a naprosto nenápadně mě nasměruje k tomu, že si čím dál více věcí otázek odpovídám sama. Jo aha … tohle by mě nenapadlo…. O čem jsme se bavily, Vám rozhodně sdílet nebudu, tak ukecaná nejsem, ale jedno Vám řeknu. Jak jsem se u toho cítila.

Pro mě byl zásadní už první krok – na několik hodin vypnout mobil. Ano, jsem závislák. Otazníky, co když budou volat ze školky? Ze školy? Tak budou. Samozřejmě nevolali a já po chvilce přestala kontrolovat ten stále vypnutý mobil. Síla zvyku neuvěřitelná. Podzimní příroda okolo nás krásně voněla a já si užívala energii, kterou v zastavěném městě prostě neucítíte. Ne nebojte, stromy jsem neobjímala. Na druhou stranu, proč ne? Kdyby byla chuť, určitě bych se nebránila. Trefně mířené otázky plynuly, odpovědi z mého srdce taky, naše tempo bylo pohodové, a když jsme došly na skály (fakt už si nepamatuji název, v tomhle jsem prostě hlava děravá), bylo mi krásně. Koukaly jsme na tu zemi pod námi s parádním úhlem nadhledu a já cítila, ž e na svoje problémy koukám úplně stejně.

Sem tam si na ně zkouším „nadhlížet“ i po pár týdnech tohoto „výletu“. Bylo to prostě fajn. Osvěžující a pro mě naprosto symbolické. Na spoustu mých trápení v hlavě jsem dostala nový úhel pohledu. Těším se, až se mi to v hlavě usadí a vyrazíme znova. Nebo taky ne … kdo ví, podle potřeby. Mojí vlastní. A tak, pokud máte jenom trochu chuť vyzkoušet něco příjemného, poznat sami sebe jinak, po boku profesionálky s pohádkovýma očima, vyčistit si hlavu a trochu se protáhnout, neváhejte. Vy sami za to stojíte, si tohle dopřát. Díky Ali.

P.S. A taky jsme nasbíraly dost hub. A odpadků 😉 Ale to vy dělat nemusíte 🙂