ŠvP

Jsou dny v životě matky, které se nesmazatelně vryjí do vzpomínek. Porodem počínaje, přes první krůčky nebo první den ve školce. Odjezd na školku v přírodě (tu první), k nim neodmyslitelně patří. Taky vám přijde, že mateřství je taková nikdy nekončící velmi sofistikovaná hra? Zvládneš jeden level, a místo oddychu je tu další a další a náročnost se stupňuje. V kapitole školka v přírodě je těch levelů hned několik. Takže, když jsme překonali level – rozhodnutí jet/nejet, čekal nás seznam a balení.

Jezdíme hodně často, troufnu si říct, že v balení jsem mistr, nicméně tady musí učitelky rozeznat de facto na první dobrou čí je to oblečení, a do kterého zavazadla to pak umístit. Moje občas bohémské dítě moc neřeší, co je její a není. Takže pečlivě popsat každou ponožku. A tady už přichází na řadu kreativita každé matky (taťkové omlouvám se, ale neznám moc chlapů, kteří chystají dítě na ŠVP). Zpět ke kreativitě – ne každý kus oblečení totiž disponuje cedulkou NAME jako oblečení z H&M. A ještě aby se tam vešlo naše Fidorka Fakthodnědlouhá. A jelikož rozhodně nejsem matka, která dělá vše s předstihem, samozřejmě to připadlo na večer Velikonoční pondělí po návratu z prodlouženého víkendu. Při světle lampičky (chtělo se mi napsat svíčky, ale to byste mi nevěřili 😉 jsem popisovala tu horu oblečení, protože ačkoli v kalendáři je polovina dubna, za okny přelom února a března a v Jizerkách tak únor bílý…pole sílí…. Takže na pár šortek a triček to rozhodně není. Dokonce i na oteplovačky zazimované ve sklepě došlo. Pak s notebookem na klíně sesmolit seznam věcí, tisk, nacpat vše do jednoho zavazadla, uspat Áčka a ještě připravit korespondenci na celý týden. Na každý den jeden pohled, hezky smysluplně a čitelně napsat. OK, takže level „příprava“ zdolán.

A jdeme na odjezd. Ráno na naše poměry poměrně pohoda, jen vyřešit dilema, jestli se nalíčit (aspoň trochu) a být za matku upravenou, nebo riskovat, že budou téct slzy a pak budu matka upravená, leč připomínající velikonoční kraslici. Riskla jsem to, a pro jistotu, navzdory drobnému dešti venku, jsem si vzala sluneční brýle. Ve vlasech vypadají cool a ještě schovají, že jsem si nestihal umýt vlasy 😉 U autobusu „trochu“ šrumec, kolem autobusu se to už hemžilo těmi malými barevnými panáčky,  s plyšáčky čouhajícími z batůžků, kam jim maminky narvaly ještě svačinku a pláštěnku a lahvičky s pitím, které furt vypadávají. Fidorka se vítala s kamarádkami a mně spadl kámen ze srdce (aspoň takový malý, ten počáteční). Tašky se ujal nějaký tatínek, co vypadal jak Zlatovláska z Cimrmanů. Později jsem zjistila, že to byl řidič. Hm, beru to pozitivně, na školku v přírodě je poveze Zlatovláska. To je přece pohádkový začátek! A aby toho blázince nebylo málo, kde se vzali, tu se vzali, popeláři se rozhodli plnit svoje občanské povinnosti, takže kličkovali mezi rodiči, dětičkami v pláštěnkách i zaparkovanými auty. Když autobus otevřel a děti do něj začaly vehementně nabíhat, včetně jednoho psa velikosti naší Fidorky, byla ve mně malá dušička. Mrkající jsem očima hledala pomoc u rodičů zkušených, kteří vypravovali již třetí dítě, takže „školkoví mazáci“. Pro jistotu jsem ještě fotila jak Japonský turista, abych něco dělala a naštěstí mě navíc zaměstnávala i Miňonka. A pak se dveře zavřely a ten obří autobus spolknul ty naše malé človíčky. Fidorky (no asi i můj) výraz trochu ztuhl. Nasadila jsem tedy svůj nejvysmátější úsměv a modlila se, ať už odjedou, nebo se rozbrečím.

Zlatovláska naštěstí odjezd neprodlužoval, šlápl na plyn a v tu chvíli mi došlo, že moje dítě, už je mimo mojí kontrolu. Že teď je v moci Zlatovlásky a jeho řidičského umění, že ji nebudu týden uspávat a ačkoliv z našeho uspávání má své mezery, přišlo mi hrozně divné, že u toho nebudu. Že si bude týden vybírat sama oblečení a bude už prostě velkou holčičkou a já mámou s další vráskou, mámou samostatnější kočičky. A že si uvědomuji, že teď se teprve ukáže, jak jsem jí připravila na ten život, kam až maminky ochranné křídlo nedosáhne. Jestli tedy obstojím jako matka, která své dítě připravila na život dobře. A v tu chvíli se spustilo slzavé údolí. Naštěstí už u toho byla jen hrstka podobně vyhlížejících rodičů a Miňonka, která se slovy: „Ploč pláčeš maminko, já ci taky jet pyč s Fidolkou“ mě objala a dala mi oslintanou pusu. A tak dnes zdravím všechny rodiče, kteří každý den překonávají sami sebe, nejen pro sebe, ale pro svoje malé i větší miláčky.