Vánoční cukroví jak z instagramu

V televizi prý už zase jede reklama na Kofolu, chápejte ta s „nene, já už ho vidím!“, v DMku mají toaletní papír limited edition s Vánočním motivem a fb se plní fotkami všech akčních kamarádek jak pečou cukroví. Ano ano, nedá se nic dělat, nastal čas začít s cukrovím i u nás. Jelikož pečení vždycky byla týmová práce, pečeme u naší mamky. V naškrobených zástěrkách máme nachystáno 10 druhů těst, doma vyrobených a navíc dvě odpovídají všem hodnotám z bio kuchařky. Máme nachystaný i malý stoleček, u kterého způsobně stojí tři Áčka (ano i ségry malá je Áčko), v malinkatých sněhobílých zástěrkách, které jsou sněhobílé i po dopečení. Áčka s úsměvem a klidem sobě vlastním vykrajují perníčky a způsobně je pokládají na plech a vydrží u toho celou hodinu. My tři (mamka, ségra a já) popíjíme domácí punč a s thymolinovým úsměvem Stepfordských paniček plníme plechy úhledně vypadajícím cukrovím. Drahé polovičky jsme uvědoměle poslaly na pivo a užíváme si té rodinné pohody. Vtipkujeme a zapalujeme 1. adventní svíčku.

Tak a teď se probereme, konec snění podle reklamy na rodinné štěstí a pojďme se podívat, jak to probíhalo doopravdy. Zatímco mamka má domácí těsto, já ho svěřila do rukou sousedky, kterou to na rozdíl ode mne baví a mezi námi děvčaty, aspoň to půjde jíst. Sněhobílou zástěrku nemá nikdo, jen Fidorka má zástěrku z Ikeii od loňského Ježíška, nicméně barva tomu tomu odpovídá. Než začneme cokoliv dělat, Áčka se dvakrát poperou o vykrajovátko tvaru asi losa. Do toho mamce v ruce praskne žárovka, když se snaží řádně posvítit na pracovní stůl. Jelikož tím vyhodí pojistky, celý dům se octne ve tmě. Jedna přes druhou ječíme na Áčka, aby se ve svých ponožkách ani nehnuly, protože z vidiny střepů na jejich malých chodidýlkách, mně běhá mráz po zádech. Nahodit, pojistky, vysát všechny střepy a naaranžovat do kuchyně lampu, abychom na to pečení viděly. Ona totiž část té žárovky zůstala v objímce, takže bez asistence „hodinového manžela“ tam dneska žárovku prostě nedáme.

No a může se začít, jen s hodinovým zpožděním. Dědeček se raději zdekuje do svého sklepa (kdo viděl Cavemana ví, co znamená pro muže jeho SKLEP). Upřímně si myslím, že tam vyhání svoji rýmičku medicínou od kamaráda z Moravy. S tím já mám smůlu, protože za 3 hodiny usednu do auta a povezu naše Áčka do Práglu. A tak tvoříme. Těsto se vůbec nelepí na váleček ani na vál, takže tvary jsou jak přes kopírák, jeden jako druhý. Rohlíčky tvaruji, jako podle šablony – najdete tam celou abecedu 😀 Dokonce si vzpomenu na loňskou chybu a nedávám perníčky blízko k sobě, aby nevypadaly jako leporelo. Loni se mi totiž všichni medvídci na plechu tak přitulili, že vypadali, jako by se drželi za ruce. Stejně jako stromečky vytvořily na plechu kompaktní stromořadí. No a tak nám pečení jde pěkně od ruky. Doslova, od ruky do pusy. Áčka se chvíli snaží s válečkem, vyzkoušejí všechna vykrajovátka, které má babička v repertoáru a v nestřeženém okamžiku se cpou syrovým těstem. U vykrajování vydrží zhruba 15 minut, u čehož ještě Miňonka stihne vysypat mouku na lavici u kuchyňského stolu a tam pak začne válet svůj kousek těsta. A pak se v té mouce pro jistotu vyválí sama, že vypadá jako sněhulák. O tom, že mouku stihne roznést po celém bytě nemusím ani mluvit. Ostatní Áčka mezitím ještě odbíhají k Legu, omalovánkám, kreslení na tabuli. A tak jsou některá linecká kolečka červená od křídy.  Případně se strhne bitka o vykrajovátka, přesně ta, co má ta druhá nebo třetí. Ano, i holčičky se umí pořádně škádlit.

Tak a já mám letos splněno. Fotku cukroví v troubě si nechám od cesty, protože sklo trouby je tak začouzené, že by stejně nebylo nic vidět. Takže vážení, pohoda klídek, a třeba i tabáček, hlavně se z těch Vánoc neposadit na zadek, že? Krásný první advent.