Vzpomínková II.

Jsou dny v životě ženy, které prostě nezapomene. S jedním dítětem v domě jsem žila v přesvědčení, že jsem již zkušená matka, kterou hned tak něco nerozhází a nezaskočí. Žádná vyjukaná prvorodička. Druhé těhotenství bylo v porovnání s prvním téměř přes kopírák, až na ten rozdíl, že polehávání, kdy se mi zachce, bylo jen zbožným přáním, asi tak jako vypít si kafe teplé aspoň jednou denně.

Termín porodu byl stanoven téměř na moje únorové narozeniny. Nicméně že je Miňonka osobnost, která se nenechá svázat konvencemi a statistickými tabulkami, nám dokázala ještě před porodem. Jediné, do čeho se nechala ukecat, byla moje prosba, aby se včas otočila hlavou dolů. Možná si někdo poťuká na čelo, jestli jsem v pořádku, ale zkušené rodičky ví, že komunikace přes pupeční šňůru prostě funguje. Jen věřit.  Fakt je, že to je asi poslední věc, do které si madam nechala kecat. Musím říct, že v den „D“ to udělala moc šikovně. Ještě mě nechala zajít s Fidorkou na pravidelné plavání. Ačkoliv jsem si připadala jako hrošice, voda v bazénu mi dělala dobře. Dala jsem si pak pravidelnou dávku toustíků a latté a po řádném brebentění s maminkami z plavacího kroužku jsem se odvalila domů. Večer jsem zasedla k ročnímu hlášení za odpady s notebookem na klíně. No na klíně, sotva jsem přes pupík dosáhla na klávesnici 🙂 Trochu mě zaskočilo, že mě bolí břicho. Že bych to přehnala na plavču s toustíky? Nebo snědla přes den něco blbýho? Chutě těhotných bývají všelijaké, u mě to však neplatilo, a tak jsem na nic nepřišla. Jen na to, že to bolení břicha je v pravidelných intervalech. Musím říct, že v tu chvíli mi to stále nedocházelo, co se děje. Až když jsem se na hodinky podívala podvacáté první, mi to docvaklo.

Jako fakt? Jako fakt! Panika!!! Zkrátím to. Po pokusech rozehnání „poslíčků“ a přemlouvání, ať tam ještě chvíli zůstane, jsme si s mým fakt pěkným gynekologem dali rande v porodnici přesně o půlnoci. Růžový kufr už byl nachystaný (poučena z prvního porodu) a načančaná v růžovém kabátku vedle Lavrise v šusťákové soupravě, jsme vyrazili. Jelikož začalo přituhovat, snesl i Tomáše Kluse v rádiu, protože ten na mě působil jako meditace. Vy, co jste nerodili, se nesmějte. Vy, co jste rodily, víte, že potřeby a chutě jsou různé … Samotný porod byl docela rychlovka. Byla jsem moc moc statečná i přes kecy drahé polovičky, že jestli to dám, zasloužím si ten tuňákový sendvič, co mi veze sebou. Paradoxně podobné hlášky rozhodily víc porodní asistentku než mě. Když přišlo „grande finále“, užasle ztichl a jen mlčky zíral na ten zázrak, jakým porod je.  

Miňonka byla statečná a vše šlo, jak mělo. Mimochodem mi došlo, že si vybrala úplně stejný den v měsíci, jako její sestra, aby se nám to lépe pamatovalo, prostě zlatíčka. No a v celé té mé euforické náladě jsem Lavrisovi navrhla, aby přestřihl pupeční šňůru. A to i přes původní dohodu, že buď bude za dveřmi, nebo jen u hlavy 😀 Zprvu zaskočen, ale odpor nekladl, protože co si budem povídat, rodící manželka na porodním na sále se poslouchá! Na co nebyl připraven, byl odpor nůžek. Nenechte se ošálit americkými filmy. Tam to střihnout i kapesní rybičkou nebo zubama. Lavris tu pupeční šňůru žvýkal těmi chirurgickými nůžkami jak kráva srhu říznačku. Nicméně se podařilo a už jsem měla Miňonku na bříšku. Byla celá kluzká a já se fakt bála, že mi sjede na zem. Jo a taky mě trochu překvapilo černé háro, které měla na hlavě. Nicméně, kdo ji znáte, víte, že kdeže ty černé vlasy jsou ….

A tak už je to 5 let, kdy jsem zjistila, že je možné spát ještě méně, že se dá stihnout za den ještě více, že počet tašek na víkend není přímo úměrný počtu dětí, že do kufru Octavie combi se vejde dětská cestovní postýlka, kočárek, krosna, skládací vanička, židlička, oblečení a jídlo na týden pro čtyřčlennou rodinu. A že když už jedno dítě máte, myslíte si, že víte, co vás se dvěma čeká, že to bude skoro stejné, jen toho bude o trochu víc, a už při prvních kontrakcí druhého porodu vám dojde, že je to pěkná blbost.

Ale také jsem zjistila, že sice nevím, jak chutná teplý kafe, tedy teď už zase jo (v práci 😉 a na záchod se mi neustále někdo dobývá, to platí pořád (v práci ne ;-), ale navíc dokážu milovat dvě děti stejně moc a přesto každé jinak. A že i když jsou z jednoho hnízda, dokážou být tak strašně moc jiné. A že co zabralo na jednu, na druhou neplatí, ani kdybych stojku udělala. A že když rozhodí rukama, zakroutí očima a pronese hlášku: “To jako myslíš vážně?“, se na ni nemohu zlobit, protože ta gesta i dikci hlasu, jako bych se koukala do zrcadla. A že ve chvíli, kdy mám kolem krku omotané dětské ručičky, střapatou hlavu na pár vteřin opřenou o mé rameno a dostanu pořádně uslintanou pusu, zapomenu na vše kolem a tělem se mi rozlije neuvěřitelná vlna štěstí, lásky a vděku za to, že tyhle poklady mám.

A tak, moje milovaná Miňonko, děkuji ti, že mi svou přítomností už tolik let obohacuješ život. Ruku v ruce s Fidorkou mi sice občas dáváte pěknou „čočku“, až mám pocit, že to prostě nedám, ale že díky tobě (vám) ze sebe dostávám maximum, abych ti (vám) byla občas sice šílenou, leč jedinečnou a milující mámou a zároveň opravdovější ženskou.