Vzpomínky Italské

Pozdrav letí z Itálie,
 kde to v létě pěkně žije.
 Z kanclu zvedly svoje zadky,
 na tah vyrazily čtyři matky.
 Vzaly s sebou smečku dětí,
 bylo jich tam jako smetí.
 A se sklenkou bublinek,
 nechyběl jim tatínek…

První prázdniny po mateřské jsou velmi specifické. Nevím jak ostatní matky, ale já byla vždy zvyklá přes léto být s Áčkama někde. Ať už na rodinné dovolené, u babiček, s jinými akčními matkami jsme cestovaly, a mělo to tu výhodu, že jsme nepočítaly dny dovolené. Letos jsem velkoryse přijala nabídku kámošky „4 matky na tahu do Itálie a 7 dětí navrch“. V únoru, kdy jsem čerstvě oslavila čtyřicítku a zařekla se, že odteď to bude jízda, mi to přišlo jako super nápad. Míň super mi to přišlo ve chvíli, kdy jsem počítala dny dovolené do konce roku. I za cenu neplaceného volna o Vánocích to ale stálo za to!

A kdo jel s námi „na palubě“? Opravdu silná čtyřka. HR guru Deni, která to všechno zpunktovala, jako profesionální personalistka sestavila náš dream tým. A seznamovací večírek všech aktérek spojila s oslavou svých narozenin. Prostě dokonalá organizátorka. S ní ve voze jela naše fotografická animátorka Heli, sličná maminka, která do detailu promyslela každý snímek, který jsme hromadně fotili. Jako to jsem nezažila. Hesla jako „netvař se jak trubka“ v nás zprvu vyvolávala rozpaky, nicméně soudě dle výrazů jejích dětí to bylo doma na denním pořádku, takže díky Heli budou mít letos všichni prarodiče pod stromečkem obzvlášť vydařený kalendář z fotek. Na řadu přichází obchodní ředitelka Jíťa, která zařídila nemožné. V restauraci, kam dorazila naše smečka čítající celkem 11 kousků, vždy naprosto nekompromisně oblbla číšníky (naučila jsem se od ní, že vždy je třeba si vybrat číšníky, ne servírky), kteří by pro její úsměv filmových hvězd udělali cokoliv. No ten úsměv ještě musím dopilovat. No a zbývá hysterka Jani, která si vytáhla na tuto jízdu červenou kartu – strašák jménem PMS. Jako správná cyklická žena si dovolenou sice naplánovala ve své dynamické fázi, ale její reprodukční ústrojí si evidentně dělá, co chce. A jet na dovolenou s PMS to „FAKT CHCEŠ“. Když k tomu připočteme neustále utíkající Miňonku, kterou hned asi hodinu po příjezdu přinesla nějaká Italka, hysterický úspěch zaručen.

Cesta tam probíhala parádně. Hláškami: „kdy už tam budem?!! v několika provedeních vás nebudu nudit. Jak pronesl jeden můj kámoš „to je život …“ a navíc to známe všichni, žeano?

Ubytování bylo fajné, jen apartmány jsme neměli vedle sebe, jak jsme si přáli. Což o to, nám to tolik nevadilo, ale naprosto neskrývavě jsme litovali ty dvě rodiny, které měly apartmány mezi námi. Naši divočáci samozřejmě přebíhali sem tam a zase sem a zase tam a dost se u toho hlasitě povzbuzovali. Takže ačkoliv některé kousky nebyly mezi těmi upravenými keříky, které sloužily jako živý plot, vidět, o to víc byly slyšet.

První den jsme ještě stihli moře. Bylo po bouřce, moře celkem temné, ale děti nadšené z vody. Moje Miňonka byla u moře poprvé. Oči jí zářily doslova přes celou hlavu, dováděla ve vlnách i přes to, že byla plně oblečená, nabírala plnými hrstmi mušličky a jásala při každé vlně. Hysterka s PMS dojatě tajně utírala slzy kanoucí po tváři a foto animátorka kolem nás furt lítala se selfie tyčí, kterou pro účely naší dovolené koupila. Tyč bohužel neunesla naši krásu a hned druhý den se odebrala do věčných lovišť. Někde udělali soudruzi v Číně chybu.

Hysterka byla taky vášnivou ekoložkou. Jak se to projevovalo? Např. při nákupu zmrzliny, zelená Hysterka automaticky do kornoutku bez plastové lžičky, ostatní matky do kelímku se lžičkou – čistě z praktického hlediska – z kornoutku to dětem přece padá na chodník, neasi? Rozdíl byl také ve výchově. Zatímco vytočená Hysterka posílala děti domů ekologicky vlakem, Animátoka vyhrožovala letadlem … podobné situace samozřejmě nastávaly, týden je dlouhý 7 dní… nicméně s dávkou prosecca nebo piva to šlo vždycky ustát s noblesou nám vlastní. Pivo jsme si moc často nekupovaly (my matky), ale když si máte dát k obědu colu za 9€ za skleničku, nebo 1,5 litru karafu piva za 11€, volba byla jasná 😀 Když jsme u toho prosecca, kamarád se divil, že nejsme v neustálém obležení nějakých chlapů, kteří by nám na lehátkách u moře dolévali to prosecco. Věc se má tak, středem pozornosti jsme byli (my všichni). O tom žádná. Když jsme my matky realizovaly na pláži fotky á la Sex ve městě nebo odkládaly na lehátku horní díly plavek (protože přece studí, neasi?), nebo když jsme dováděly na velkých nafukovacích neonově zbarvených kruhách, které jsme přece koupily pro děti, tak jsme pozornosti měly dost. Dokonce si troufnu říct, že v tu dobu bylo ve vodě víc tatínků než celý týden. My ale měly v zádech pořád ty malé, hypemegaultraaktivní draky s neuvěřitelným smyslem pro jalové nápady a vydávajících decibely na hraně hygienických limitů hluku. Takže každého v mžiku přešla chuť se seznamovat. Prostě dokonalá antikoncepce.

To, že jsou děti hbité a pružné má i své pozitivní stránky, např. když si děvčátka zabouchla klíče v apartmánu a bylo to 2 hodiny po zavíračce recepce, kde byly klíče náhradní. Všem našim sousedům  se pak naskytl pohled na Animátorku s Personalistkou na dvou plastových židlích, jak přes zábradlí balkonu v 1. patře „házejí“ jedno z dětí, aby vlezlo do apartmánu oknem z balkonu a otevřelo. Jelikož z toho děti byly nadšené, trochu jsme trnuly, kdy si ty dveře zabouchnou schválně s vidinou, že přes ten balkon tentokrát poleze někdo jiný.

Celý týden jsme se těšily, my matky, na super truper večeři v pravé italské restauraci, kde dostaneme chutné pokrmy z čerstvých ryb a právě vylovených mořských plodů, v klidu u toho budeme popíjet víno a naše děti se distingovaně najedí a pak si budou zcela v tichosti a vzájemném souznění hrát na dětském hřišti vedle restaurace. Takový byl plán. Realita: ještě v pokoji Hysterka řvala na celé Caorle na Fidorku, že do restaurace nepůjde v bavlněných šortkách, ve kterých chodí normálně na tělocvik a ani v tom funkčním tričku, které má na kolo. Miňonka si mezitím nepozorovaně upravila fasádu červenou rtěnkou a potící se Hysterka by asi dobrovolně spáchala samo-defenestraci. Následoval hromadný přesun do centra, hledání volného místa na parkování a výběr restaurace. Zkrátím to, osvědčené restaurace byly plné a u nich fronta cca 50m, pak jsme objevili jednu, která se tvářila nadmíru příjemně. Vedle navíc trávník, kam jsme mohly vypustit naše malé tygry. Než nám donesli „jídeláky“, naše děti byly ve svých krásných oblečcích jak prasata od trávníku. Než nám mladičký číšník donesl karafu s vínem a vodu, dvakrát mu spadl tác, se vším sklem.  Jídlo nosili vždy po jednom, takže než přinesli další, už měla první „směna“ snědeno a druhá hladově kňourala. Děti Personalistky na jídlo čekaly snad hodinu. Takže naprosto sebevědomě vystartovala na bar a ztropila scénu. Naprosto nečekaně jsem si svoji asertivitu vyzkoušela i já. V jídle Áček jsem totiž našla kus tetrapacku. Dost malý na přehlédnutí mezi tortellinami a dost velký na to, aby způsobil pořádnou patálii v zažívacím traktu jednoho z dětí.  Na otázku: „Is this normal?“ Odvětil číšník: „No it is not normal, but ….“ a ukazoval mi, jak se přece na smetaně odstřihne růžek krabice, a že se to může stát?! Tvl jako fakt? Mezitím už najedení tygříci za hlasitého ječení váleli sudy po trávě vedle restaurace a malé Áčko neustále mizelo za zídkou, která vedla k moři. Tak rychle jsem škeble asi nikdy nesnědla. U placení bylo také veselo, ale toho Vás ušetřím a jen dodám, že asertivita se vyplatila. Tortelliny s tetrapackem byly jako pozornost podniku a jelikož jsme byli hodně hlasití a nespokojení, na účtu nám toho odpustili víc, jen ať už vypadneme. Nakonec jsme se ještě docpali zmrzlinou v cukrárně, zapózovali pod přísnou taktovkou foto Animátorky na kamenné promenádě přímo u moře a večer doma vyčerpaně otevřely další lahvinku prosecca.

Samotnou kapitolu věnuji Aquaparku – návštěva nastala v den, kdy bylo lehce pod mrakem, tudíž za to nekřesťanské vstupné nestrávíte více času ve frontě než na atrakcích. Musím říct, že Aquapark byl fakt luxusní. Atrakcí přehršle, některé tobogány mi však zvedaly žaludek jen od pohledu. Obzvlášť takové, co z dálky připomínaly industriální areál Dolních Vítkovic v Ostravě, kde se koná Colours of Ostrava. Nechtějte vědět, jak mě to napadlo. Hysterka, která má vzpomínky na první tobogány po revoluci v tom duchu, že jednou rukou hlídala horní díl plavek a druhou kontaktní čočky, se do Aquaparku fakt těšila. Znásobíme-li to neustálým odbíháním Miňonky, lehce si domyslíte, proč je Hysterka Hysterkou. Nakonec ale i ona vlezla do tubusu, který byl celý zavřený, jelo se potmě a ještě to děsně házelo. Na obranu musím říct, ten adrenalin na konci, co se mi rozlil do krve, měl něco do sebe.  Za zmínku ještě stojí představení černých divochů – prosím to není žádná rasistická narážka, ale na podium nastoupili černoši fakt jak z nějakého pralesa. A zatímco si děti užívaly příběh, my matky nemohly spustit oči z té dokonalé hry svalů a vypracovaných pekáčů buchet…nejlépe to shrnula dcera Personalistky, když večer mluvila s tatínkem – „maminky říkaly, že takové pekáče buchet nemá žádný chlap, ani ty tatínku…“

Pár postřehů závěrem, když si berete z pláže zavřenou (rozumějte ještě plnou) mušli, nezapomeňte ji hned po příchodu vyndat z tašky a umístit do vody a uctivé vzdálenosti od apartmánu. Pokud tak neučiníte, pravděpodobnost, že tašku od neuvěřitelného puchu chcíplého zvířátka nezbavíte, je poměrně vysoká.

Když chcete ladně skočit šipku v moři jako nymfa, sledujte velmi intenzivně příliv a hlavně odliv. Šipka je frajeřina, ale odřené břicho už tolik ne.

Takže ciao bambinos, bylo to božské 😉 A nejsme vůbec klub anonymních alkoholiček, jak by se podle množství vypitého prosecca mohlo zdát, jen kvarteto akčních matek, které si život užívají s dětmi po boku.

Myška

ps. A jedno poděkování závěrem. Dík, že v takovém množství dětí se nikomu nic nestalo, neztratilo (kromě dvou podepsaných ručníků z Decathlonu) a že jsme dovezli v pořádku vše, co jsme tam vezli.