Žena ve člunu

Naše tradiční dovolená u Mácháče čítá různé aktivity. Díky mému tatínkovi, přibývají každým rokem navíc různé další pomůcky. Zatímco loni děda přivezl nafukovací člun Challenger 3 (jen doufám, že se nevzhlédl v plavidle našeho prezidenta, kterému je ten náš dost podobný … člun, ne děda …), letos toto plavidlo vytunil a pořídil k němu elektromotor. 🤔 No tak jasně, elektromobilita do každé domácnosti, někde se začít musí😂 To jen tak na úvod. 

Když jsem viděla všechna vnoučata, jak si každodenní plavbu s dědou užívají, rozhodla jsem se jít do toho také. Představovala jsem si, jak ležérně sedím v červených bikinách na zádi člunu, moje blonďaté vlasy smyslně vlají ve větru, na cestu koukám skrz trendy zrcadlovky a s elegancí a profesionalitou jako členka sboru námořní policie ovládán kormidlo a zcela sebejistě se projíždím podél pobřeží a nenechávám na plážích chladný žádný testosteron … 😎

Před odjezdem jsem dostala rychlokurz ovládání motoru a instrukce: ”Lehce  dochází baterie, tak nejezdi daleko, takhle se přidává rychlost a s kormidlem je to jak s volantem … takže na pohodu. Jo pádlo tam máš taky, ale to nebudeš potřebovat …”. 

A vyjela jsem. S mojí představou byly shodné snad jen ty červené bikiny a zrcadlovky, za kterými se časem schovávaly moje vytřeštěné oči … ale o tom za chvíli. Po vodě šla vlnka za vlnkou a vše bylo doslova zalité sluncem, které tančilo po hladině a laškovně mě oslňovalo… zavřela jsem oči a připadala si na maličkatou chvíli, jak v romantickém filmu … ideálně na Maledivách… ale zpět do reality … na volné hladině kromě slunce ještě tančili vítr a byl vítr o poznání větší než v zálivu, ze kterého jsem vyjížděla. Směr Bezděz jsem si opravdu užívala onen pocit blonďaté Femme Fatale aneb mořské vlčice u kormidla…. Nicméně poměrně brzy mi došlo, ani ne tak baterka, ale že mých 50-60kg loď kupodivu moc nezatíží, takže po vodě poměrně lehce poskakuje, takže ani 4. pokus loď otočit se nepovedl. Resp. povedl, směr zpět jsem držela asi 30 vteřin, než mě vítr opět otočil a hnal do rákosí a míst, o kterých jsem dětem vyprávěla jako o nepropustných močálech …  upřímně strach nabíral na obrátkách, na rozdíl od těch motoru … vyndala jsem tedy pádlo, které bylo vhodné tak na odhánění hovad, rozhodně ne utáhnutí celého člunu, byť už mi to na vodě před týdnem šlo obstojně … pak mě napadlo, že skočím do vody a poplavu zpět a člun budu táhnout za provaz za sebou … jako nápad to nebyl úplně debilní, naštěstí než jsem skočila, ověřila jsem si, že není člun za co táhnout … a zatímco se mé myšlenky v hlavě hádaly jako politici ve sněmovně, vítr mě víc a víc vzdaloval od naší zátočinky a přibližovat do neprozkoumaného rákosí …. Ne neměla jsem u sebe mobil, vlastně jsem neměla nic než sebe a ten člun … nakonec jsem se chopila pádla, vypla motor a zabrala všechny svaly na rukách a trajektorií, která by z dronu vypadala asi jako tanec svatého Víta, s vypětím všech sil dopádlovala ke břehu, kde již začínalo houstnout rákosí, a kde v klidu posedávali rybáři … koukali na mě dost překvapeně … a ne, nebyl to pohled, jako když z moře vylézá Bond girl … v tu chvíli mi to bylo vlastně jedno. Z lodi jsem totiž spíš vypadla než elegantně vylezla, (já už se fakt nedivím, že toho Zemana do toho člunu musela strkat ochranka čítající 4 chlapy z řad vyhazovačů z baru … ).

Rybářům jsem se omluvila za plašení ryb, a s radostí přijala jejich pohostinnost – provaz, za který jsem s jejich pomocí člun upevnila k blízké borovici na břehu. Chvíli jsem trochu trnula, jestli jednomu z nich nevypadne cigáro, které měl ledabyle zastrčené v koutku a neukončí tak moje dilema jak dostat ten nafouknutý člun i s motorem po souši do kempu …. Ale žváro kupodivu drželo jak v Jen počkej zajíci a já se bosa v  těch parádních červených bikinách vydala zpět na základnu …. Navzdory bosým nohám jsem šla natolik razantně, že se mě moje chytrá hodinky, které mi na vodě byly úplně k prdu, zeptaly, cvičíte? A chtěly to hned zaznamenat. 

V kempu mě přivítala pouze Fidorka se slovy, že babička hledá Miňonku, táta mě vyhlíží dalekohledem na molu a děda mě jel zachránit… kdo zná nás příběh o schované Miňonce, jistě chápe, že až teprve teď to se mnou málem seklo … 

Už to zkrátím … ukázalo se, že tentokrát se Miňonka neschovávala, ale ruku v ruce s Lavrisem vyhlíželi maminku na molu. Sice oba čuměli úplně opačným směrem, a i když mě tím pádem nemohli vidět, tvářili se dost klidně. Ale to už jsem jim odpustila. Děda mezitím jako šedý vlk a hrdina, veze jiným elektro člunem ten náš nafukovací … 💪  A já už nemusím zpět za kámoši rybáři … 🙏

Takže tak … 

A jak trávíte léto prázdnin Vy?