Zpověď pracující matky

Tenhle příspěvek nosím v hlavě dlouho. V různých fázích roku se mi vždy objeví v myšlenkách a teď konečně mám pocit, že uzrál čas ho vypustit do světa. Jen na dokreslení. Jsem žena, která miluje svoje děti, svoji rodinu. Stejně tak mám ráda svoji roli profesní. Sice jsem o své pracovní kariéře měla jiné představy, ale o tom někdy jindy. Na mateřské jsem byla 7 let (prosím Vás, komentáře typu – „Taaaak dlouho? Tvl… to bych nedala“ nebo naopak „Jenom 7 let“? si nechte od cesty). Při „mateřské“ jsem pracovala na DPČ, abych neměla místo mozku puding z mateřského mléka a navíc zkoušela podnikat. Ale o tom opravdu jindy.

Shodou náhod a okolností jsem naskočila na své původní místo. Vlastně ne tak docela. Odcházela jsem  z vedoucí pozice, na které mě vystřídal kolega, který na rodičovskou nikdy nepůjde. A tak to zůstalo. Hele, já mu to nemám za zlé, to je prostě život a mělo to tak být. Tím pádem jsem měla za to, že do své pozice vklouznu jako do šatů před porodem. Paradoxně do těch šatů jsem vklouzla jednodušeji, než do té práce. 7 let je dlouhá doba, i když se udržujete v pracovní kondici na dálku. Změnili se lidé, postupy, organizační struktura, vedení, zákony … někteří odešli do důchodu a já najednou spadla do kategorie „ta po mateřský, co má děti a už je tu dlouho ….“ Překvapilo mě, jak někteří kolegové zestárli, zešedivěli a trochu mě to vyděsilo. Já snad taky, jen si to nepřipouštím? Vlasy šedivé ještě nemám, figura skoro lepší než před MD … ale stejně je to jiné. Nevím jak Vám ženy, ale během MD se mi „trochu“ přerovnal žebříček hodnot a některé věci mi přijdou prostě zbytečné řešit. Jenže v práci to ne vždy jde. Audity, kontroly a tak. Co mě asi nejvíc zaskočilo, to množství nových, mladých, ambiciózních, tvrdě si jdoucích za svým, kolegů a kolegyň na nových manažerských nebo speciálních postech. Já jim to přeji, jako fakt, upřímně, jen najednou mi přišlo smutné, že „proč to nešlo u mě?“ Uvědomuji si, že mám hodně specifický obor a v něm se ne všude dá postupovat, ale vždyť jsem přece flexibilní a učím se. Pořád na sobě makám. Ano, přiznávám, nové věci mi do hlavy lezou pomaleji, jenže jak by ne, když v té hlavě musí ještě zbýt místo na rozvrh staršího Áčka, kdy má kdo jaký kroužek, co udělat k večeři, kdy a kde zaplatit SRPŠ, příspěvek na kulturní fond ve školce a jestli už mám začít shánět letní/zimní botičky, nebo jim za měsíc ještě vyroste noha?!

A jako bonus mám nad sebou organizačně několik chlapů. Každý jiný, s jiným přístupem k životu a jinou intenzitou ega. (jestli to některý z nich čte, tak to ví a s nadhledem sobě vlastním se teď pousměje … ;-). O věku dětí nemluvě. Nemyslím to nijak zle, ale upřímně, většinu těch „věcí kolem dětí“, za ně stejně kdysi dělaly manželky, takže si to vlastně ani nemohou uvědomit.

Od začátku makám jako blázen, abych všechny ty změny absorbovala a zpracovala. Pořád si říkám, to dám. Chci jim i sobě dokázat, že ještě nejsem jen ženská „středního věku“, která může být ráda za to, že má po mateřský práci a teplý místečko v kanclu. Chci dokázat, že ten inventář, kterým bych za ta léta mohla být, má kromě zkušeností z let předešlých, taky smělé a skvělé inovativní nápady, a když dostane šanci, umí je zrealizovat. A že jsou to nápady, které firmu, její filosofii a přístup, v mém případě k životnímu prostředí, posunou dál. A to i jako ženská ve firmě plný chlapů, někdy tak ješitných, že to snad ani není možný.

Chvílemi je to fakt těžký. Na hodinkách pípne třetí a já odhazuji tužku, vypínám comp, byť mám rozdělanou práci, a začíná mi druhá směna. Přesně za 25 minut musím přistavit náš rodinný taxík před školou, aby juniorka stihla angličtinu. Nabírám další 2 děti, jejichž maminka doveze na tu samou anglinu mojí Miňonku a další děti ze školky. V lepším případě vytahuji svačinku z kabelky (no z toho vaku, co kabelka už dávno není, o váze ani nemluvím, můj fyzioterapeut by dostal infarkt). Nebo taky ne, protože jsem v tom blázinci prostě zapomněla. Cestou domů nakoupit, doma s Fidorkou udělat úkoly, nachystat věci na ráno, s Lavrisem si předat instrukce na další den nebo víkend. V posteli si Miňonka vzpomene, že mají ve školce karneval. Lovím v kumbále krabici s maskami. Na hlavu mi mezitím postupně padají svíčky, lampiony, přezůvky pro hosty… Z krabice vysypu xx masek od piráta, ano i se dvěma holčičkami můžete mít doma masku čistě maskulinního typu, až po vílu Zvonilku. Vyhrává víla, velikost sedí. Jde se spát. V notýsku zjistím, že jsem do družiny koupila blbý křídy, ne prašné, ale suché TVL?!

Za chvíli se z postele ozve Fidorka, že mají asi výtvarku. Koukám do rozvrhu a skutečně. Z hloubky pokojíčku lovím tempery a štětce velikosti 2 a 3. Já vím, že by si to měla najít a nachystat sama, ale takhle je to rychlejší, příště si to nachystá sama. Fakt, přísahám. Proč se Vám tu vlastně omlouvám? Ano, protože si toho na sebe nabaluji moc. Těch rolí, ve kterých nechci selhat a taky nevím, kde se ve mně bere ta nekonečná touha být paní dokonalá. Ta, která všechno zvládá na jedničku. Jako bych ty jedničky do žákovský sbírala já sama jako bobříky nebo co … kde se to v nás bere? Nebo tedy jen ve mně? Máte to taky tak? Že jo? Aspoň někdy? Prosím! Taky pečete narozeninový štrúdl nebo muffiny pro 27 dětí, abyste nekupovaly sladkosti, protože to přece kazí zuby? No já vím, někdy si to dělám fakt sama. Dost často. Ale popojedem. Když už jsou i tempery v aktovce, rozhlédnu se po bytě. Na obličeji hned naskočí zoufalý výraz – věšák s prádlem, které nejde dát do sušičky, plná myčka (zaplať Pánbůh za tyhle pomocníky) … ono to prádlo je tak nějak celkově nekonečný příběh a občas si přijdu jako Artax v močále zapomnění nebo jak se to bahno, ve kterém se utopil jmenovalo … je čas spát, předtím ještě mrknout na tu směrnici na nakládání s odpady … krásné čtení na dobrou noc. Nedej bože, když se během té noci objeví teplota jednoho z Áček nebo třeba zvracení a tak … to ještě v noci převlíkáte dítě, postel, plníte pračku, pak sušičku a milý spánku, kde jsi?

Když nastane víkend, na který jedu sama bez dětí, jen s kolegyněmi a kolegy z práce, stojím před úkolem zabalit obě Áčka a zkoordinovat jejich vyzvednutí z ústavů. Naštěstí, když tráví Áčka APALUCHA víkendy s tatínkem, nemusím se starat o jídlo. Představa, že ještě musím navařit a napéct … by mi hráblo. Tohle Lavris zajistí naprosto bravurně (stejně jako jejich ranní vypravování, včetně svačinek, a některých nákupů. Fakt nekecám). Nicméně musím ještě sbalit sebe a kolegové se mi pak smějí, že mám cestovní horečku. Aby taky ne! Kdy se mi naposledy poštěstilo jet někam jen sama za sebe? Mít vše zorganizované, jen se nechat dovézt na místo a naprosto rezignovaně a téměř bez názoru následovat program, který vymyslel někdo jiný? Akční? Nevybitý? My mámy na těchto akcích intenzivně dobíjíme baterky na ty situace, kdy se vracíme na růžovém obláčku, ze kterého hodně rychle spadneme nohama na zem, když si dítě z víkendu přiveze zakouslé klíště, roupy, co mu nedají spát, v kombinaci s teplotou. Po probdělé noci nahodíme masku profesionálky a staráme se o dítě v teplotách a mezi vařením čajíčků s medem, ještě v pyžamu vyřizujeme emaily i telefonáty o nevyvezených popelnících na provoze.

Hele já vím, má to tak asi skoro každá máma menších dětí a u těch větších zas řeší jiné věci. A prostě to tak je a většinu dní v roce to tak beru. Pak jsou ale dny, kdy to na mě dopadne. Nevyspání se smísí s momentálním pocitem marnosti v práci, zaslechnu něco o dokonalosti a tahu na branku mileniálovské kolegyně, odměny z výplaty padnou na koníčky Áček. A i když šéf nedělá problémy s dřívějším odchodem z práce, když jedu s Áčkem nebo sama k doktorovi, občas si připadám, že o ten čas žebrám, a že chci zase něco extra. V takové chvíli většinou nepomůže ani láhev Prosecca.

A tak tedy posílám vzkaz všem šéfům a bezdětným šéfkám, kteří si to tolik neuvědomují, a asi ani nemohou, ale my matky fakt nechceme úlevy, jen příležitost a prostor. Příležitost ukázat, že něco umíme a není toho málo a prostor – čas trochu jinak zorganizovaný než chlapi. Víc flexibilní, nesvázaný časem od – do, proto tak oceníme příležitostný homeoffice. Není to o tom, že se chceme doma flákat, hele tu práci za nás fakt nikdo jiný neudělá. Jen prostě nemáme tolik příležitostí, jako naše mileniálové kolegyně, vysedávat přesčasy, protože nám odpo jede druhá směna. Víte, někdo s těmi dětmi musí zajít k zubaři, a na jejich besídky, na které měsíce trénují, a které nezačínají v pět večer. A věřte, že zároveň nechceme být jenom „ty matky“. My máme profesní zkušenosti, ještě něco dokážeme a umíme i vážit příležitostí. Tak nás nepodezírejte, že chceme něco obejít a vymlouváme se na děti. Jen je toho na nás někdy moc. Těch milion maličkostí, které nosíme v hlavě a nesmíme zapomenout, než z naší drobotiny vyrostou soběstačná individua, která nás nebudou tolik potřebovat. Občas se jen potřebujeme nadechnout, abychom zase dál jely jako fretky. Věřte, že odměnou Vám bude vděčná a akční pracovnice – brrr to je hrozný slovo :-DDD, která nebude mít potřebu se realizovat u více osvícené konkurence …

A já tady teď posílám všem mámám jedno velké objetí. Španělové mají krásné „abrazo de oso“ (doslova objetí medvěda). Aby i když mají pocit, že toho mají nějak moc naloženo, se zastavily a nadechly a šly dál, protože tahle role za to stojí. Čím dál víc mi dochází citát Rút Kolínské „Ruka, která hýbe kolébkou, hýbe celým světem“. A já věřím, že tohle jednou pochopí nejen ty dorostenky mileniálové, co na nás občas divně civí, ale hlavně ti ve vedení společností, pro které můžeme být velkým přínosem.

S láskou Jani Myška

Upgrade – říjen 2020 – říká se, že v nouzi poznáš přítele. Já v nouzovém stavu poznala, že mám zaměstnavatele, o kterého se mohu skutečně opřít. Maximální vstřícnost. Bez náznaku zaváhání. Našlo se i pár notebooků pro děti některých zaměstnanců, kteří nemají plat jako já. Děkuji!

Upgrade leden 2021 – když jste o něčem přesvědčeni, že to má smysl a věříte tomu, jít si vytrvale si za tím, je TA cesta. Dostala jsem šanci dokázat, že nejsem jen „ta po mateřské“. Držte mi palce, ať tuhle šanci proměním v odrazový můstek na cestě výš svého profesního poslání.

Upgrade srpen 2022 – dávám výpověď. Po 18 letech v této firmě. Konec. Je čas jít vstříc novým zkušenostem a zážitkům. Mosty nepálím, ale jdu dál.